Svět je podivný

Překladatelka Pavla Horáková, donedávna známá jako autorka dětských detektivek nebo editorka dvou knih dokumentů z první světové války, nyní vydala svou první „vážnou“ prózu, Teorie podivnosti. Její hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka Ada Sabová je vědkyně v Ústavu mezioborových studií člověka a pracuje zde na výzkumu sympatií mezi lidmi opačného pohlaví. Avšak místo psaní vědecké práce prokrastinuje, popisuje marnost svého výzkumu a zároveň pozoruje panoptikum kolegů, kteří se věnují podobně groteskním projektům na samotné hraně vědy: „Banda lidí, co odmítají dospět, se tu babrá v bizarních tématech a přežívá v prostředí jakési chráněné dílny, kde je nejdůležitější vykazovat aktivitu v rámci přiděleného grantu.“ Kritika akademického prostředí je ovšem jen jedno z mnoha témat románu.

Hledání řádu v nahodilosti

Autorka mluví o tom, že se snažila napsat „mysteriózní román o velké lásce“, a na obalu knihy čteme marketingovou vějičku o pátrání po ztraceném synovi kolegyně z Ústavu mezioborových studií, které souvisí s onou „velkou láskou“. Jedná se ale spíše o jeden z mnoha dějů, jimiž se hlavní hrdinka ve své každodennosti zabývá. Román je totiž doslova protkán různými dílčími poznatky, postřehy a teoriemi, které se pohybují na škále mezi solidními vědeckými poznatky, magií, esoterikou a cynickou reflexí světa. Při čtení se tak lze snadno nechat opájet proudem nápadů, momentek a vtipných situací. Teorie podivnosti je plná fragmentů, které jsou vysloveny, na chvíli zazáří a zmizí, případně jsou jiným způsobem rozvinuty v některé z dalších kapitol. Tento způsob obohacování poměrně jednoduchého a pomalu se vyvíjejícího děje by samozřejmě bylo možné podezírat z povrchnosti, ale tato strategie naštěstí dobře funguje a koneckonců ji můžeme chápat i jako snahu postihnout dnešní rychlou dobu, jejímž znakem je roztěkanost a nemožnost koncentrace.

Dílčí postřehy hlavní postavy se většinou nějakým způsobem vztahují ke klíčovému tématu knihy: k titulní podivnosti, která souvisí s hledáním vnitřního řádu v nahodilosti, jejž nejsme schopni prohlédnout (ačkoli, jak zjistíme na konci knihy, vybraní jedinci ho dokážou ovládnout a díky tomu nabourat linearitu základní fyzikální veličiny, tj. času). Jsou zde zachycovány nadpřirozené náhody, koincidence, genius loci, který přetrvává po staletí, ale i solipsistická teorie hologramů a kvantová fyzika, jejíž zjištění mnohdy v laikovi evokují spíš náboženská či mystická východiska. Do zdánlivého protikladu je tak postavena exaktní věda a abstraktní magické myšlení nebo logika snu: „Svět nelze vysvětlit slovy, protože slova jsou lineární. Svět lineární není.“

Uhrančivá obyčejnost

Román je tvořen jednačtyřiceti krátkými kapitolami, z nichž je většina ohraničena obdobím jednoho dne. Mají víceméně pevnou strukturu, v níž se opakuje ranní bilance a výklad nočních snů, tvar a konzistence výkalů (opět klasifikovaných „vědeckým“ způsobem pomocí tzv. Bristolské škály typů stolice), cesta do práce a události v ní, přepis bizarních zpráv z „prokletého“ regionu kolem Šumperka, rozpravy o návycích, lidském chování nebo sexu, popis aktuálního tvaru měsíce a usínání ve 22:23.

Proč próza Pavly Horákové působí tak uhrančivě, když v podstatě plyne v pravidelném denním rytmu, nepopisuje žádná velká dramata a odehrává se (až na pár výjimek) na nevelkém území mezi hrdinčiným bytem na vltavském nábřeží a Legerovou ulicí? Hlavně proto, že netrpí přehnanými ambicemi, je chytrá a má ironický nadhled. Autorka umí skládat věty za sebe a o současném světě je schopna sdělit víc než ukřičené, vyhajpované knihy, snažící se upoutat pozornost šokujícím obsahem a nekorektní společenskou kritikou. Jedna z nejsympatičtějších věcí je právě možná její obyčejnost.

Zároveň je ale nutno podotknout, že v kontextu současné české prózy, již z velké části tvoří nedostatečně redakčně upravené stylistické a mentální nedodělky, plozené přehnanými autorskými egy bez sebereflexe, je tato pozice celkem snadná. Takže Horáková prostě umí psát, nechala svůj nápad (nebo spíše soubor nápadů) uzrát dostatečně dlouho a přetavila ho do atraktivního a zároveň soudržného literárního útvaru, který má potenciál oslovit širší čtenářské vrstvy. Největším překvapením však může být to, že postupně rozvíjený happy end nakonec vůbec nerozčiluje. A relativně zvládnuté je nakonec i notně přepálené finále, které vychází z magicko­-esoterických interpretací kvantové fyziky a celkem organicky zapadá do tkáně románu. To je u současných textů českých autorů, které často o něčem dlouho mudrují a nakonec v bezradné panice využijí do očí bijící oslí můstek nebo naopak jaksi vyšumí, spíše vzácnost.