Bauhaus v politickém sevření

Rozhovor s Benjaminem Immanuelem Hoffem

Rozporuplná historie Bauhausu naznačuje, že představa o pevně zakotvené ideologické příslušnosti směru nemusí vždy odpovídat skutečnosti. Proč se nacionálněsocialistické Německo k Bauhausu otočilo zády, kdežto Mussoliniho Itálie mu dala svobodu vyjádření? Nejen o mýtu přirozeně levicového umění jsme hovořili s durynským ministrem kultury.

Jak vznikl váš zájem o Bauhaus jako umělecký a architektonický směr?

Jako člena levicové, postkomunistické strany a ministra kultury mě samozřejmě zajímá složitý vztah Bauhausu například k Sovětskému svazu, stejně jako rehabilitace nebo naopak odmítnutí tohoto směru po druhé světové válce ve východním Německu, kdy byl označován za součást dekadentní buržoaz­ní kultury.

 

Víme, že Bauhaus čelil represím jak ze strany nacionálněsocialistického režimu, tak nastupující stalinistické byrokracie. Jaký byl ale vztah Bauhausu k Mussoliniho režimu, jenž byl k umělcům poněkud vstřícnější?

V tomto ohledu je nevyhnutelné si stále připomínat, že Bauhaus „sám o sobě“ nikdy ne­­existoval. Jak konstatuje spoluautorka knihy Bauhaus­-Ideen 1919–1994 [Ideje Bauhausu 1919–1994] Kerstin Eckstein, „image Bauhausu je úzce spojena se způsobem vlastní sebeprezentace“. Skutečnost, že byl Bauhaus od samého počátku vystaven ostré umělecké …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky