Po událostech posledních měsíců je všeobecně známo, že brazilský prezident Jair Bolsonaro problematice životního prostředí nepřikládá velkou důležitost. Pod jeho vedením probíhá cílená destrukce propracovaného systému ochrany přírody. Jakou konkrétní podobu a jaký dopad jeho kroky mají? Kdo jsou jeho spojenci doma a v zahraničí?
Konflikt mezi komerčními zájmy a ochranou přírody jako životního prostoru původních obyvatel je v Brazílii kvůli nezměrnému přírodnímu bohatství přítomný po staletí. V novodobých dějinách došlo v této sféře k výraznému posunu po pádu vojenské diktatury, s obnovou demokratického zřízení. Důležitým mezníkem pro ochranu přírody byla nová ústava z roku 1988, která přinesla pozitivní změny také pro původní obyvatele, zejména v definování jejich území. Prohlášení nějaké oblasti za tradiční území původních obyvatel, tedy za rezervaci, je totiž jednou z nejsilnějších záruk ochrany. Během následujících desetiletí se Brazílie vypracovala na jednu z nejprogresivnějších zemí světa, pokud jde o ochranu přírody. Realita nicméně byla a je často vzdálená definicím práva a představám o fungování státního aparátu, což platí zejména pro odlehlé oblasti. Přesto se za poslední desetiletí například dařilo výrazně snížit míru odlesňování.
Ke změně kursu došlo v roce 2016, když na místo odvolané prezidentky Dilmy Rousseffové nastoupil Michel Temer. Tento obrat v brazilské politice lze interpretovat jako úspěšný pokus o převzetí moci konzervativními silami, podporovanými podnikatelskou elitou: po desetiletí vlády byla od moci zcela odstavena levicová Dělnická strana (Partido dos Trabalhadores, PT) a nová garnitura začala odbourávat sociální výdobytky (důchodová reforma, reforma pracovního práva) a zavádět opatření korespondující s potřebami velkopodnikatelských kruhů. Mezi tyto kroky patří i oslabování ochrany životního prostředí. Prozatímní prezident ale neměl silný mandát, takže nemohl postupovat příliš razantně. Jeho pokusům umožnit komerční těžbu uvnitř amazonského pralesa na území známém pod zkratkou RENCA (Národní rezerva mědi a dalších vzácných kovů) nakonec zamezil Nejvyšší soud.
Bolsonarovi spojenci
Zcela jiný spád nabraly události s příchodem Jaira Bolsonara. Už jako prezidentský kandidát hlásal, že chce otevřít chráněná území komerčním aktivitám. Mnohé šokovaly jeho výroky během prezidentské kampaně, v nichž zpochybňoval smysl rezervací a urážel původní obyvatele. Ještě radikálněji se vyjadřoval na adresu Hnutí zemědělců bez vlastní půdy (Movimento dos Trabalhadores Rurais Sem Terra, MST), které okupuje nevyužívané pozemky, když navrhoval beztrestné „zabíjení těch pobudů“.
I když používal vysloveně extrémní dikci, získal si silné spojence a podporovatele. V brazilské politice mají velký vliv agropodnikatelé a politici prosazující jejich zájmy, uskupení zvané „bancada ruralista“, v parlamentu tvořící oficiální blok Frente Parlamentar da Agropecuária (Zemědělská parlamentní fronta, FPA). Právě to se stalo jedním z Bolsonarových hlavních spojenců a jeho představitelé zastávají v jeho vládě vysoké posty. V předešlých letech i během kampaně Bolsonaro neprokázal přílišné znalosti a jasné postoje, co se týče národního hospodářství. Oporu našel v postavě úspěšného finančníka Paula Guedese, kterému svěřil post ministra financí. Ultrapravicová rétorika se zde spojila s vizemi ekonomického liberalismu.
Po nástupu do funkce se Bolsonaro energicky pustil do díla. Zpočátku si pohrával se záměrem zrušit samostatné ministerstvo životního prostředí, respektive začlenit jej pod ministerstvo zemědělství. Tento záměr však budil i v zahraničí přílišnou pozornost, takže od něj nakonec upustil. Do čela ministerstva ale dosadil Ricarda Sallese, někdejšího tajemníka pro životní prostředí ve státě São Paulo. Již za působení v této v pozici byl Salles vyšetřován kvůli manipulacím ve prospěch komerčních zájmů v souvislosti s vymezením ochranných pásem řeky Tiête. Mimoto i on upoutal pozornost svými nenávistnými výroky vůči chudým zemědělcům sdruženým v MST.
Boj proti ochranářům
V oblasti životního prostředí zažívá státní aparát dalekosáhlé změny, jejichž účel je jasný: oslabit nástroje ochrany i samotné státní instituce. Těmi nejdůležitějšími jsou Brazilský institut životního prostředí a obnovitelných zdrojů (IBAMA) a Vládní agentura pro indiánské obyvatelstvo (FUNAI).
Institut IBAMA vede již třicet let v rámci celé federace agendu ochrany životního prostředí, doposud se vyjadřoval ke komerčním a jiným záměrům z hlediska dopadů na přírodu a udílel příslušná povolení. Kromě toho monitoruje a postihuje související trestnou činnost, tedy nelegální těžbu dřeva, lov a pašování divokých zvířat, ale také odlesňování a invaze do chráněných území. Institut disponuje základnami v jednotlivých chráněných oblastech, ozbrojenými terénními pracovníky, vozovým parkem a také čluny a vrtulníky, jež jsou potřebné pro zásahy v neprostupném území. Doposud patřilo mezi jeho pravomoci nelegální materiály zabavovat či ničit a také udílet vysoké pokuty. V případech odlesňování a expanze pastvin dosahovaly v minulých letech pokuty pro některé velkostatkáře milionů dolarů. Takto získané finanční prostředky byly následně použity na environmentální agendu.
V případu IBAMA začínalo prezidentovo úsilí jako v jiných kauzách vypouštěním lživých obvinění. Instituce podle něho byla „fabrikou na pokuty“. Následovaly personální změny, které zcela paralyzovaly činnost úřadu. Prezident dále zbavil institut pravomocí zabavovat a ničit nelegálně nabytý materiál i vybavení použité při protiprávní činnosti. Zároveň o 31 procent snížil jeho rozpočet. Centra IBAMA v jednotlivých regionech jsou zavírána a jejich pracovníkům se nedostává prostředků ani na pohonné hmoty pro práci v terénu. Akceschopnost se snižuje také tím, že v některých případech najednou vázne spolupráce ze strany policie a obecních gard. Samotné pracovníky úřadu prý přemáhá vysílení a skepse, plynoucí z takto záměrně ztížených pracovních podmínek a z celkové atmosféry. Jejich vlastní nadřízení, prezident a ministr, se najednou o instituci vyjadřují jako o něčem nežádoucím, co pouze brzdí rozvoj země. Tato dikce má mimo jiné za následek útoky na stanoviště a vozy IBAMA. Asi nejzávažnější případy byly zaznamenány u městečka Espigão d’Oeste ve státě Rondonia, kde lidé zapojení do nelegální těžby zapálili cisternu zásobující vrtulník IBAMA. Případy útoků proti institutu jsou známé i z předchozích let, ale s nástupem nové vlády se napětí stupňuje.
Smysl terénní agendy IBAMA, tedy vyhledávání a pokutování ilegální činnosti, byl navíc v dubnu tohoto roku znevážen vytvořením nového orgánu, v jehož kompetenci je postupy institutu posuzovat a měnit stanovené postihy. Trestání environmentálních zločinů tak výrazně ztratilo na síle. Podobné kroky, tedy personální čistky, šikana pracovníků a drastické škrty v rozpočtu, zdecimovaly i další environmentální instituce státního aparátu, například Institut Chika Mendese pro biodiverzitu (Instituto Chico Mendes de Conservação da Biodiversidade, ICMBio).
Už ani centimetr půdy
Dramatické změny postihly také FUNAI (Vládní agenturu pro indiánské obyvatelstvo) a u samotných původních obyvatel vyvolaly obavy o holou existenci. FUNAI hájí práva původních obyvatel a vede specifickou agendu s tím spojenou, ať už jde o zprostředkování komunikace s jinými institucemi, o přístup ke vzdělání nebo sociální zajištění. Stará se o zachování co největší autonomie domorodých komunit a monitoruje i kmeny dosud izolované nebo kontaktované teprve nedávno. Podle nevládní organizace Socioenvironmentální institut (Instituto Socioambiental) čítá v Brazílii populace původních obyvatel asi 900 tisíc osob a je registrováno 225 kmenů, mluvících 150 jazyky. Dosud izolovaných domorodých skupin agentura eviduje zhruba sedmdesát. Do pravomocí FUNAI spadalo dosud i vymezování tradičních domorodých území, tak jak to definuje ústava z roku 1988. Takto vymezená území patří státu, respektive federaci, a jsou na nich zapovězeny aktivity jiných subjektů, především ty komerční.
Určování hranic vedlo v minulosti k mnoha konfliktům mezi domorodými obyvateli a jejich zastánci (FUNAI) na jedné straně a statkáři na straně druhé. Nutno podotknout, že v Brazílii se vzhledem k její rozloze a živelnosti osidlování velmi často vynořují nejasnosti, pokud jde o vlastnictví pozemků. Užívání půdy často nekoresponduje s majetkoprávními nároky. Zabrat si pro sebe kus neobydlené půdy může být historicky považováno za něco přirozeného. Například v amazonském městě Manaus dokonce existují podloudní „developeři“, kteří nelegálně zabírají a parcelují obecní půdu a rozprodávají ji těm nejchudším. Častým jevem je falšování vlastnických dekretů za účelem komerčního využití.
Bolsonaro převedl agenturu FUNAI pomocí prezidentského dekretu pod nově zřízené ministerstvo pro rodinu, ženu a lidská práva, vedené evangelickou pastorkou Damares Alvesovou. Prozatímní dekret nebyl potvrzen parlamentem, takže po vypršení platnosti se FUNAI vrátila pod ministerstvo spravedlnosti. Agentuře byl snížen rozpočet na pouhou desetinu, což znamená, že její pracovníci nezvládají vykonávat terénní programy a navštěvovat jednotlivé domorodé osady. Právě oni přitom bývali jako první u střetů domorodých obyvatel s vetřelci – těžaři nebo jejich ozbrojeným předvojem.
Hned první den po nástupu do funkce Bolsonaro agentuře FUNAI odebral zásadní pravomoc – vymezování domorodých území. Sám se ještě před zvolením nechal slyšet, že domorodci nedostanou „už ani centimetr navíc“. Danou agendu přidělil ministerstvu zemědělství, jemuž šéfuje Tereza Cristina Díasová, jedna z hlavních postav „bancada ruralista“, tedy skupiny, jejíž prospěch koliduje se zájmy domorodců. Díasová již během své dřívější politické kariéry proti FUNAI aktivně vystupovala a prosazovala expanzi komerčních aktivit do chráněných teritorií. Není divu, že domorodé obyvatelstvo zachvátila zcela oprávněná vlna paniky.
Jedová země
Není možné vyjmenovat všechny kroky, kterými brazilská vláda atakuje nástroje ochrany přírody a naopak zjednodušuje její ničení. Z těch nejvýraznějších to byly svévolné změny týkající se Fundo Amazonia, tedy fondu na podporu udržitelného rozvoje a opatření redukujících odlesňování v regionu. Prezident krátce po nástupu zrušil radu, která prostředky rozdělovala, a ministr životního prostředí Salles následně přišel s plánem, jenž obracel naruby smysl fondu, když z jeho zdrojů plánoval vyplácet kompenzace komerčním subjektům. Tyto zásahy byly jedním z důvodů, proč Norsko a Německo pozastavilo přísun finančních prostředků.
V době, kdy požáry v Amazonii upoutaly pozornost celého světa, připravoval parlament návrhy zákonů oslabující environmentální legislativu. Jedná se o úpravy lesního zákona a zákona o posuzování dopadů na životní prostředí (obdoba EIA). Kritici varují, že oslabení těchto procesů by v Brazílii mělo na životní prostředí fatální následky. I při dosavadní legislativě dochází v zemi k ekologickým katastrofám (například protržení hrází nádrží s toxickým kalem u obcí Mariana a Brumadinho).
Současná vláda také legalizovala rekordní počet chemických přípravků pro intenzivní zemědělství, desítky z nich přitom obsahují látky zakázané v Evropské unii. Ministryně zemědělství si tím vysloužila přezdívku Jedová Múza. Plošné užívání těchto látek má již nyní hrozivé dopady na zdraví obyvatel rurálních zón i na tamní ekosystémy.
Vláda omezila i agendu týkající se změn klimatu. Byl zrušen samostatný odbor pro komunikaci otázek změny klimatu v rámci ministerstva zahraničí. Rozpočet pro programy boje s důsledky klimatických změn zredukoval ministr Salles o 95 procent.
Zřetelně se tak projevuje Bolsonarova snaha co nejvíce kontrolovat činnost jednotlivých složek aparátu. Nejdůležitější environmentální orgán IBAMA již nesmí komunikovat prostřednictvím svého tiskového mluvčího, ale pouze skrze ministerstvo (webová stránka IBAMA je mimo provoz). Když Institut pro vesmírný výzkum (INPE) zveřejnil data o postupu odlesňování za poslední rok, označil prezident zprávu za lživou. Ředitel institutu výsledky hájil, a dostal se tak s prezidentem do sporu, jenž vedl až k jeho odvolání.
Když jde o život
Nezanedbatelný vliv na současnou situaci má i prezidentova (a ministrova) útočná rétorika. Když se požáry v Amazonii, Cerradu a Pantanalu dostaly do hlavních zpráv po celém světě, mohli jsme ze série vzájemně protichůdných vyjádření sledovat, že Bolsonaro si s fakty a soudržnou argumentací hlavu příliš neláme, přesto ale sleduje jeden cíl: pošpinit odpůrce a umožnit expanzi do chráněných území. S termínem „ambientalista“ (ekolog) zachází automaticky jako s hanlivým označením, terčem jeho útoků jsou přitom samozřejmě environmentální nevládní organizace. Při projevu v Manausu, hlavním městě státu Amazonas, například vyrukoval s konstrukcí, že původní obyvatelé jsou vlastně otroky agentury FUNAI a nevládních organizací, které je záměrně drží v chudobě, i když jejich území oplývají bohatstvím. Hodlá prý proto domorodcům umožnit, aby profitovali na případném prodeji nebo těžbě. Jindy zase prezident lamentuje nad tím, jak ochrana přírody a práv domorodců „komplikuje život“ farmářům, a jeho výroky lze snadno číst jako návod k nelegálnímu jednání včetně násilí: „Nebudu vám říkat, co bych udělal, kdybych byl farmářem, ale hlava by mě z toho nebolela.“ Prezidentova mnohokrát deklarovaná shovívavost podnítila vlnu odlesňování a vpádů do chráněných oblastí ještě mnohem dříve, než přišly velké lesní požáry. Nárůst násilností na domorodém obyvatelstvu je hlášen z různých míst po celé zemi. Útočníci ozbrojení mačetami nebo střelnými zbraněmi zastrašují a napadají obyvatele osad uvnitř chráněných území a zapalují jejich obydlí. Hrozivý byl případ invaze ilegálních těžařů na území etnika Wajãpi ve státě Amapá a brutální vražda jejich předáka. Další vraždy domorodých náčelníků etnik Mura a Tukano se odehrály v Manausu. Na začátku letošního září byl ve městě Tabatinga v blízkosti hranice s Kolumbií a Peru zastřelen dlouholetý terénní pracovník FUNAI.
Brazílie se dlouhodobě umisťuje na předních místech ve statistikách násilných úmrtí lidskoprávních a environmentálních aktivistů. V oblastech s největším tlakem, zejména v severobrazilském státě Pará, vypadá situace po desetiletí jako permanentní válka mezi místními obyvateli a těžaři, respektive ozbrojenými bojůvkami v jejich službách. Nejznámějšími oběťmi těchto konfliktů jsou misionářka Dorothy Stangová nebo předák tradičních dobyvatelů přírodního kaučuku Chico Mendes.
Dosah zákona a vymahatelnost práva jsou v Brazílii mnohem slabší, než by si Evropan představoval. Společnost je daleko chaotičtější a násilnější, bezpečnostní složky se v odlehlých oblastech a na periferiích měst potýkají s nedostatečnými kapacitami. V takové situaci záleží i na vůli a prioritách představitelů státního aparátu a lokálních politiků. Bolsonaro i Salles přitom od přílišného nasazení odrazují.
Řetězec destrukce
Podél silnice BR 163 v okolí města Novo Progresso ve státě Pará vypukly 10. srpna požáry. Místní zemědělci si na sociálních sítích předem domlouvali „den ohně“. Informace o tomto plánu se dokonce objevila i v místním deníku. Pracovníci IBAMA žádali o nasazení armády, ale bez úspěchu. Stejně dopadli v případě vojenské policie.
Skladba a motivace aktérů odlesňování je různá. Samotnými vykonavateli vypalování a mýcení pralesa bývají často nejchudší z nejchudších, kteří někdy jednají na vlastní pěst, ale jindy jsou pod příslibem finanční odměny nebo „vlastního“ políčka najímáni na špinavou práci pro někoho třetího. Odlesňování neprobíhá neorganizovaně, podílí se na něm i těžká technika, bagry a nákladní auta. Lokální politici tyto expanze často chápou jako přirozený a žádaný způsob obživy pro nezaměstnané. V kontextu sociální politiky škrtů a skomírajících rozvojových programů lze ale těžko věřit, že hlavní motivací propagátorů politiky expanze je zájem o nejchudší.
Na ničení brazilské přírody se samozřejmě nepodílejí jen sami Brazilci. Již minulý rok byl místními obyvateli nahlášen únik toxických látek z nelegálních úložišť reziduálních kalů u města Barcarena ve státě Pará. Látky prosakovaly do husté říční sítě a otrávily ji. Jedná se o vedlejší produkty těžby bauxitu, kterou zde provozuje norská společnost Hydro Alunorte.
V nížině řeky Xingu se zase s těžbou zlata snaží prosadit kanadská těžařská společnost Belo Sun. Oblast je už nyní postižena suchem, způsobeným úbytkem vody zadržovaným gigantickou hydroelektrárnou Belo Monte. Proměna řečiště pod přehradou znemožnila tradiční život a způsobila rozsáhlou migraci.
Co se týče zemědělské produkce, organizace Amazon Watch a Mighty Planet zmapovaly řetězce subdodavatelů od lokálních firem přes velké brazilské exportéry až po západní společnosti typu Nestlé, Burger King, Danone či Marks and Spencer, ke kterým suroviny z odlesněných ploch putují. Amazon Watch také zveřejnila seznam finančních domů poskytujících velkým brazilským firmám úvěry – opět se jedná o evropské a severoamerické banky. Řetězec, který začíná ničením brazilské přírody a lokálním násilím, tedy vede až do našeho spořádaného světa.
Autor je architekt.