Špatný (anti)komunista

Není obvyklé, že se spisovatelovy paměti stanou jedním z vrcholů jeho díla, který v některých ohledech převyšuje jeho prozaickou tvorbu. Autobiografie přichází na řadu zpravidla ve chvíli, kdy je umělecké dílo završeno, takže je pravý čas nejen na autorský komentář k vlastnímu psaní, ale také na bilancování osobního i veřejného života. Obě tyto roviny lze ovšem v případě Arthura Koestlera jen stěží oddělovat. Koestler své rozsáhlé dvousvazkové paměti psal v poměrně mladém věku, ještě před padesátkou, a více než tisíc stran tedy stačilo k obsáhnutí necelé první poloviny jeho života, kterou charakterizovalo především vášnivé zaujetí pro „věc“, ať už šlo o myšlenku sionismu nebo později ideu komunismu. První svazek Šíp do nebe (Scum of the Earth, 1941; česky 2016) končí Koestlerovým vstupem do komunistické strany v roce 1931, který znamenal výměnu jedné svaté země (Palestina) za druhou (Sovětský svaz). V druhém svazku Neviditelné písmo (The Invisible Writing, 1954) autor popisuje roky ­1932–1940, cestu do sovětského Ruska a Střední Asie, práci v antifašistických propagandistických a mediálních agenturách Kominterny, uvěznění frankisty v době španělské občanské války a následný pozvolný, ale neodvratný rozchod s komunis­tickou stranou.

Autor jako soudruh

Z vysvětlování pohnutek, které vedly ke vstupu do komunistického hnutí, se v druhé polovině dvacátého století stal specifický autobiografický žánr, s nímž máme i v české literatuře bohaté zkušenosti. Koestler nenáleží ani mezi sebemrskače, kteří vykoupení svých politických hříchů spatřují v očernění všeho, pro co dříve dýchali, ani ve striktním popření, jež žádná selhání nepřipouští. Snaží se k věci přistupovat (sebe)kriticky, ale také s vědomím souvislostí, bez nichž víře komunistických veteránů nelze nikdy porozumět.

Jakkoli platí, že sebeanalýza je z podstaty nemožná, protože patřičný odstup od vlastního já není myslitelný, nelze než konstatovat, že Koestler je v této nemožné disciplíně velmi přesvědčivý. A to jak v pasážích, v nichž rozebírá vlastní komplexy nutkavé neurózy, tak i tam, kde popisuje svou činnost pro komunistický aparát. Jeho reflexe vnitřní cenzury oddaného komunisty patří bezesporu mezi nejpreciznější vysvětlení stranické disciplíny, která často vedla až na popraviště. Nikoli náhodou právě tento motiv autor zpracoval ve svém nejznámějším románu Tma o polednách (1940, česky 1992). „Téměř nevědomky jsem se naučil sledovat své kroky, svá slova a myšlenky,“ píše Koestler v autobiografii a představuje instanci skrytého vnitřního komisaře, který jako by byl na stráži v každém pravověrném soudruhovi. Byl to život determinovaný neúprosným vývojem dějin, řídících se zákony dialektiky, což se nutně projevilo i v jazykové rovině: „Změnil se postupně můj slovník, gramatika i syntax.“

Tolik oblíbená macha, která staví komunismus naroveň nacismu, je Koestlerovi sice blízká, ale když s ní pracuje, dělá to v naprosté většině srovnáním povahy věřícího nacisty a komunisty. Nezkoumá doktríny, a obnažuje tudíž psychologickou, nikoli ideovou spřízněnost. Je si také dobře vědom podstatného rozdílu, který spočívá v nepřehlédnutelné morální výhodě komunistů. Když uvažuje o tom, proč komunismus v jeho generaci tak rezonoval, dochází nutně k závěru, že komunisté skutečně projevovali nebývalou odvahu přinášet velké oběti v bojích za slabé a pronásledované. Právě to podle něj k hnutí přivedlo milio­ny mladých lidí po celém světě.

Slova versus skutečnost

Když Koestler coby novinář ve službách Kominterny podnikl v roce 1932 cestu po Rusku a zemích Střední Asie, projevovala se u něj, stejně jako u mnoha dalších západních levičáků, selektivní slepota, která nedostatky systému svádí na nutné zlo přechodného období. Přehlížení skutečného stavu věcí nemusí být vždy jen důsledkem sebeklamu, ale může být způsobeno třeba i volbou míst a lidí, které navštívíte, a těch, jimž se naopak raději vyhnete. Koestler se přesto snažil vyhovět ideologii, jíž sloužil, a zároveň se zcela nezpronevěřit novinářské profesi. O tom, že se mu to druhé alespoň částečně dařilo, svědčí nejlépe fakt, že jeho cestopis Von weissen Nächten und roten Tagen (Rudé dny a bílé noci, 1934) nakonec nikdy rusky nevyšel, protože neprošel cenzurou a byl shledán příliš buržoazním. Skutečná zkouška věrnosti komunistické straně ale nastala až ve chvíli, kdy bylo třeba zradit někoho blízkého: „Udání je základní povinností každého člena strany, je to zkouška jeho loajality.“

Právě hřích udání, navíc ženy, s níž Koestler na své cestě po Střední Asii navázal intimní vztah, rezonuje druhým dílem pamětí. Podezření, že milovaná osoba může být nepřátelskou agentkou, vedlo Koestlera až k tomu, že se o něm zmínil příteli, jenž pracoval pro sovětskou tajnou policii. Zda to mělo reálný vliv na život jeho milenky, se nikdy nedozvěděl. Mnohokrát přežvýkaný motiv sváru lásky ke straně a lásky partnerské vypravěč odmítá, nepíše o lásce k ideologii, nýbrž o prostém zachování identity: „Nešlo o vztah, šlo o totožnost.“ Nezradit lásku v tomto případě prostě znamenalo přestat být komunistou. Utopická představa budoucího Sovětského svazu nepřekrývala často tristní realitu jen u Koestlera v roli návštěvníka, ale i u těch, které na své cestě potkával. Včetně těch několika, jež přirovnává k šestatřiceti spravedlivým, kteří podle talmudické legendy udržují svou existencí svět v chodu. I v jejich případě totiž nakonec „slova triumfovala nad skutečností“.

V cele číslo 40

Návrat ze Sovětského svazu do Německa nebyl už v roce 1933 pro Koestlera možný. Pochybnosti ohledně Ruska musely ustoupit do pozadí, třebaže se schylovalo k prvním velkým procesům. V Evropě se totiž k moci dostávali fašisté a na poplach dlouho bili převážně jen komunisté. Dříve uznávaný novinář se dal cele do služeb antifašistické propagandy, kterou řídilo vedení Kominterny, a stejně jako kdysi v Palestině žil – tentokrát v Paříži – v chudobě a o hladu. Takových jako on, kteří se bez nároku na odměnu snažili na tisíc různých způsobů zvrátit nástup fašismu, byly po Evropě tisíce a kroky mnoha z nich vedly v roce 1936 do Španělska, kde začínala občanská válka. Koestlerova krátká špionská eskapáda ve falangisty obsazené Seville svědčí o jeho dobrodružné povaze a sebevražedné drzosti, která již druhý den pobytu vedla k odhalení a překotnému útěku. Podobně bláznivý kousek jej pošle o pět měsíců později, když odmítne opustit Malagu před příchodem frankistických vzbouřenců, rovnou do cely smrti. Naštěstí jen na čtyři měsíce.

Traduje se, že blízkost konce mnohé ateisty vede do náruče náboženství. Koestlerův obrat k metafyzice byl ale v jakési trvalé ambivalenci racionality a spirituality přítomen odjakživa a nelze jej vysvětlovat schematicky. Zdá se, že duchovní proměna, kterou až s odstupem let líčí v samém závěru druhého svazku pamětí, je mnohem více vyjádřením klidu a kontemplace než strachu ze smrti. Ten naopak tento obrat spíš neutralizoval. Jakkoli to může znít nepravděpodobně, snažil se rehabilitovat metafyziku a spiritualitu způsobem, který banální pověrečnost kombinuje s matematikou, jež se v jeho pojetí blíží mystice, především v líčení ztráty ega, které je pro mystické zážitky určující. Rozporu mezi angažovaným a pasivním přístupem se Koestler věnoval ve svém eseji The Yogi and the Commissar (Jogín a komisař, 1945) a v cele číslo 40 podle všeho začal první vítězit nad druhým, což nemohlo dopadnout jinak než vystoupením z komunistické strany v roce 1938.

Popisný styl se v Koestlerových pamětech často potkává s literárním jazykem, detailnost výpovědi přitom odkazuje na autorovu skvělou paměť a zvyk dělat si neustále zápisky. Výsledná sugestivita předčasných memoárů může čtenáře dovést až ke kacířské myšlence, že byl Koestler možná lepší spisovatel, když psal vlastní autobiografii, než když vlastní zážitky zpracovával v románech. „Syntéza světce a revolucionáře“ jej každopádně nikdy nepřestala fascinovat, což je jeden z důvodů, proč o sobě mohl směle prohlašovat, že „byl špatným komunistou a špatným antikomunistou“.