Přicházejí různé hrůzy, plešatí bílí páni o nich věští, a pak své výpovědi mění, když se ukáže, že by se po nich v nastalé situaci i něco chtělo.
„To bylo tak. Blahoslavená Monegunda se narodila ve městě Chartres, podle přání rodičů se vdala, měla dvě dcery a tuze radostně chválívala Boha, že tak posílil její plodnost. Ale tato světská radost byla nahrazena hořkostí, když dívenky pod náporem obyčejné horečky splatily dluh za své narození… Když se potom Monegunda vzpamatovala, pravila: ‚Bojím se, že pokud budu po svých dětech nadále truchlit, urazím tím Ježíše Krista, svého Pána. Upustím tedy od bědování a spolu s blahoslaveným Jobem ke své útěše zazpívám: Pán dal, Pán vzal, co se Pánu líbilo, to se stalo. Jméno Páně budiž pochváleno.‘ Když tak zahovořila, odložila smuteční šaty a nechala si připravit maličkou komůrku, v níž žádala zbudovat jen jedno úzké okénko, jímž by dovnitř pronikalo trochu světla. Tam se s důvěrou oddala Bohu, když se předtím odvrátila od útěchy nabízené manželem a dala výhost světu.“
Příběh o Monegundě vypráví v 6. století biskup Řehoř z Toursu, bílý a plešatý. Tonzurovaný. Kolem něj se pomalu rozpadá městská civilizace starého Říma, zuří drobné války mezi vůdci franských královstvíček a on vypráví o ženě s podivnými zvyky. O mocné ženě, sluší se dodat, neboť Monegunda začne ve své komůrce konat zázraky, uzdravuje i trestá. „Příbuzní si začali Monegundy považovat a ona, aby unikla plané světské slávě, oddaně vyrazila do baziliky svatého biskupa Martina, zanechavši za sebou svého manžela, příbuzné i domácnost… I tam se pak odebrala do malé komůrky, oddala se denním modlitbám, půstu a bdění.“
Řehoř Monegundu představuje v devatenácté kapitole souboru vyprávění o galských světcích, jemuž tradice přiřkla titul Vitae patrum (Životy otců). Mužských protagonistů je tu většina, jak bychom také od tehdejšího textu čekali. Tehdy si přece na každé ženské tělo dělal nárok nějaký muž – manžel, otec, bratr nebo syn.
„Když se zázraky děly dál, věhlas blahoslavené paní dolehl zpět až k jejímu manželovi. Ten sebral své příbuzné a sousedy a s nimi přišel, aby ji získal zpět. Vzal ji domů a znovu uvrhl do cely, již obývala předtím.“ Jenomže, jak říká Řehoř v prologu k tomuto vyprávění, když se ženy se životem plným smrti a zoufalství mužně potýkají, přestávají být slabším, ovladatelným pohlavím. Po nějakém čase se tak hrdinka „znovu vydala na vytouženou cestu, neustále se obracejíc k blahoslavenému Martinovi, aby jako ten, který v ní vzbudil touhu dojít až do baziliky, sám napomohl k úspěchu té výpravy. A když do baziliky došla, opět se uchýlila do své dřívější komůrky. Od té doby tam pevně a neochvějně setrvávala, shromáždila kolem sebe kroužek řeholnic a manžel už ji nechal být.“
Řehoř průběžně zdůrazňuje, že jeho divotvůrkyně vše činí pro lásku k Martinovi a Kristu, přitom mu však ze slov roste obraz samosprávné komunity, chráněné sice tourským světcem, ale zde na světě vedené ženou, která svou zoufalou situaci řeší aktivně, zcela jinak než zoufalý Job. Své utrpení, modlitby i hladovky dokáže užít ve prospěch jiných lidí, když činí (a to se praví na samém konci) zázraky „skrze Ježíše Krista, našeho Pána“. Jako by se v zákrutách Řehořovy hrubé latinské syntaxe převracelo obvyklé pořadí mocí. Nepůsobí Bůh prostřednictvím Monegundy, ale naopak. Tehdy to zřejmě fungovalo.