Host 2019, 64 s.
Básně druhé sbírky Marie Iljašenko jsou ve své perspektivě sebestředné, sentimentální, ustýskané. Mluví „já“ a mluví se o jeho pocitech, vjemech a předmětech – obzor básní se tímto „já“ prakticky vyčerpává. Touží se po „tam a tehdy“, pěstuje se umírněná, intelektuální lítost, která je mízou těchto starých, symboly obtížených veršů. Básnířka se stylizuje do role smutné pěvkyně ztracené domoviny, kde se odehrálo to základní a rozhodující. Teď, když je rodná krajina ztracena v čase a vzdálena v prostoru, může za ní nostalgicky, leč s rozvahou tesknit. Klidné, nad sebou rozněžněné, hegemonické „já“ se pomalu, svůdně převaluje ve svých fantaziích; jeho prožívaný stesk je také steskem po dobrodružství, jež z našeho světa spolehlivě vyprchává. Tušená vnitřní dramata všudypřítomného, ale nepřístupného subjektu zmeliorovala melická vlna splývavého verše. Zdánlivě bezpečný prostor básnické obraznosti, jejž autorka cizeluje k dokonalosti, k „bělosti“, cuchá vypuštěná interpunkce, neznačené přeryvy mezi větami a intonačními celky. Ty jsou tady konečně jako skvrny života na chladné kráse veršů. Když přistoupíte na autorčino úsilí psát básně jako krystaly niterné zkušenosti po vzoru velkých lyriků minulého století, přiznáte sbírce vybranost a důmysl. Pravděpodobnější ale je, že básně Marie Iljašenko jsou projevem útěchy z úlevného vyslovování „já“, které tolik pozoruje a tolik cítí, že mu nezbývá než se nechat navštěvovat sv. Venkovním.