Mutace vratkého systému

Jihokorejský režisér s diplomem ze sociologie Bong Joon­-ho (v českém přepisu Pon Džun­-ho) spojuje do organického a funkčního celku poučené studie reálných společenských jevů s divácky vstřícným a žánrově i náladově proměnlivým pojetím svých filmů. Na rozdíl od evropských filmařů­-sociologů, jako jsou Ruben Östlund či Yorgos Lanthimos, kteří sledují zejména vliv společenských norem na chování jedinců, jde Bong o úroveň výš a věnuje se samotnému nastavení společenského systému. Zatímco v Ledové arše (Snowpiercer, 2013) zkoumal vykořisťování a systémové nerovnosti prostřednictvím postapokalyptické akce, novinka Parazit vychází z kontextu současné jihokorejské neoliberální společnosti. Stejným dílem vtipný jako mrazivý, a přitom neustále proměnlivý žánrový a emoční mix vypráví o poměru parazitismu a hostitelství jakožto určujícím mechanismu mezilidských vztahů napříč společenskými vrstvami, které jsou ve filmu důkladně odstíněny.

Nepostradatelné služby

Na příkladu střetu příslušníků dvou čtyřčlenných rodin z opačných konců společenského žebříčku nám Parazit ukazuje, jak se lidé vzájemně obelhávají, využívají a okrádají a v důsledku ztrácejí kontrolu nad svými životy. To vše probíhá v naprostém souladu se stabilním řádem nerovnosti, který se Bongovi podařilo zachytit v jeho dílčích aspektech – individuálních lidských vzestupech a pádech, za nimiž se často skrývá úspěch nebo naopak tragédie někoho jiného.

Podvodníčci Kimovi živoří v podzemním bytě plném švábů, u stropu loví nezaheslované wi­-fi signály a počítají každý won. Práci nevyhledávají, protože popírá jejich požadavek elementární lidské důstojnosti: když pro místní bistro skládají krabice na pizzu, zažijí penalizaci za odchylku od korporátních standardů pracovní výkonnosti. Když mladému Ki­-woovi přítel dohodí místo učitele angličtiny v domácnosti bohatého architekta Parka, čtyřčlenná rodina Kimových vypracuje plán: rozhodnou se vysídlit původní služebnictvo Parkových, obsadit uvolněná místa a získat do rodinné kasy čtyři měsíční platy z milionářské kapsy. Každý z přijatých členů rodiny tak postupně vytváří podmínky pro vstup dalšího spřízněného příživníka, až má každý z Parků vlastního poskytovatele nějaké „nepostradatelné“ služby.

V Bongově světě je nesnadné nebýt někým manipulován, a pokud si někdo usmyslí provádět s ostatními sebebizarnější veletoče, většinou se mu podaří je skutečně převést do praxe. Film přitom nelze vinit z přehnané nadsázky – ožívá v něm skutečná absurdita. Z boháčů činí jejich „vše řešící“ zámožnost snadné oběti rafinovaných podvodů, neschopné odolat nesmyslným nabídkám nepotřebných služeb od všelijakých „expertů“. Když se Kimových dcera Ki­-jung vydává za arte­­terapeutku Parkova malého synka, vyvolá její služba, údajně určená jen pro ty nejmovitější šťastlivce, dojem takové exkluzivity, že jí Parkovi vycházejí maximálně vstříc, a nemají tak šanci odhalit podvod. „Doporučení z důvěryhodného zdroje“ boháčům ušetří čas, který by jinak museli trávit pracným hledáním nových zaměstnanců a ověřováním informací na vlastní pěst. Na univerzitních diplomech a životopisech uchazečů přitom nezáleží – angažmá Kimových ukazuje, že různé pracovní i společenské pozice zdaleka nemusejí být obsazeny kvalifikovanými lidmi, ale spíše těmi, kdo mají protekci nebo pevné nervy do začátku.

Loajální zaměstnanci

K vykořisťování druhých ale dochází i ze strany movitých Parkových, což je kromě rutinního propouštění nepohodlných služebníků pod smyšlenými záminkami vidět třeba při dětské oslavě. Všichni Kimovi jsou na ni v den pracovního klidu autoritativně sezváni, ať už jako hosté či služebníci, a jsou nuceni podílet se na jejím průběhu. Motivací jim má být pohoštění, případně dvojnásobná výplata, ale nikdo z hostitelů se už pozvaných neptá, jestli nabídku příjmají. „Berte to tak, že jste v práci,“ domlouvá vážně architekt Park řidiči Ki­-taekovi, který svou neochotou předstírat před dětmi indiánského divocha narušuje pánovy představy o loajálním zaměstnanci.

Struktura Parazita připomíná pomyslné zdolávání společenského žebříčku – s postupem po jeho příčkách se proměňují lidské povahy, aktuální potřeby i celkový tón filmu. V první půli jde Kimovým především o zajištění základních materiálních podmínek k přežití. Jejich sociální vzestup v druhé polovině Parazita obnažuje vyšší aspirace, přičemž se každý z povahově odlišných členů rodiny vyrovnává s všudypřítomnými náznaky nerovnosti po svém. Pragmatická matka Chung­-sook by nejraději postupovala v sociální hierarchii co nejvýš, a právě jejím prostřednictvím snímek tematizuje charakterové proměny, názorová salta a pohrdání někdejšími známými. Syn Ki­-woo zase ztělesňuje černé svědomí, když pochybuje o tom, zda si podvodně získané místo zaslouží. Idealis­tický otec Ki­-taek by byl ze všeho nejspokojenější, kdyby se mu dostalo od Parků uznání, ti mu však namísto toho naznačí, že jej za sobě rovného nepovažují – mimo jiné kvůli „pachu lidí, kteří jezdí metrem“.

Vše navíc komplikuje čím dál hlubší psychické trauma zneuznání Kimových ze strany vyšší třídy. Jeho důsledkem jsou zdánlivě iracionální činy pramenící z potřeby sebeúcty a hrdosti, jež si není možné koupit. Nespokojenost podřízených roste úměrně architektovu zdůrazňování, aby se lidé kolem něho drželi ve „svých mezích“ – podobně jako zkolaudované stavby. A aby byla sestava činitelů nesourodého chaosu kompletní, zdůrazňuje Bong v pasáži s přívalovými dešti (která zdržováním napínavého děje a odkládáním vyvrcholení připomene filmy Quentina Tarantina) také vliv náhod a rozmarů počasí, jež někomu vyplaví obydlí, zatímco jinému osvěží a zkrášlí zahradu.

Multižánrový mutant

Vedle obsahového bohatství je Parazit také mimořádným estetickým zážitkem a ukázkou režijního mistrovství. Na dynamice neustále se proměňujících vztahů a narušovaných plánů staví Bong kauzální, nicméně nepředvídatelný řetězec šokujících zvratů a náhlých změn atmosféry, a tak si pohrává s diváckými očekáváními. S plynulými žánrovými přesmyky mezi černou rodinnou komedií, sociál­ní satirou, špionážním dramatem o průniku do zapovězeného prostředí a thrillerem pro otrlé navíc přesně souzní emocionálně nuancovaný orchestrální soundtrack.

Navzdory občasnému zdání dekorativnosti nebo čistě zábavní funkce některých obrazů souvisí v propracovaném organismu Parazita doslova všechno se vším. Bez významu tak není ani zpomalené zachycení střetu dvou trajektorií vody ve scéně, kdy pouliční opilec mužům, kteří se ho snaží vystrnadit vodní lázní, vrací úder proudem moči. Kromě poetického spočinutí krásný obraz předznamenává poznání, že nepohodlný cizopasník se nevzdá bez boje.

Jak se vymanit z řetězce parazitování a hostitelství, napovídá jiný krásný objekt – kámen, který Ki­-woovi daruje jeho úspěšný přítel. Mladík s ním zachází jako s posvátným amuletem pro štěstí a zároveň jej stále k něčemu používá. Neskladný balvan se přitom stává jednou z metafor objektifikace – skutečnosti, že k sobě lidé přistupují instrumentálně jako k nástrojům pro dosažení svých cílů. Návrat kamene z lidského světa do přírody, kam zapadne jako chybějící dílek mozaiky, budí naději, že člověk může parazitní přístup nakonec opustit a začít něco dělat sám se sebou a svými schopnostmi.

Autor je filmový kritik.