Dát světu pěstí

Čtveřice východoněmeckých textů zve na cestu proti proudu času – od současnosti až k třetihorním vrstvám saského uhlí. Úvodní kapitoly z románu Lukase Rietzschela naznačují leccos o původu dnešního rozčarování, vzpomínkový text Jany Hensel se vyrovnává se ztrátou východoněmecké identity, a zatímco básník Wolfgang Hilbig ukazuje svou vlast jako pochmurnou zemi plnou neštěstí, verše Wolfa Biermanna neztrácejí vtip ani tváří v tvář příslušníkům tajné policie.

1

Jáma a vedle ní kupa suti. Matka stála na okraji a shlížela na šedé kameny navršené v zeď. Pak nahoru na kopec hlíny a drnů, štěrku a drti. Na něm stáli její dva synové. Tobi a Philipp. Barevné bundy umazané od bláta. Dole, v místě budoucího sklepa, její muž. Přeskakovala pohledem mezi nimi, pak se zadívala na pole, naproti silnici, která povede k jejich domu. Rozmlžené ploché střechy bytovek. Philipp jí řekl, že si nevzpomíná, že by tam kdy žil. Slýchal o tom a viděl fotky oplácaného mimina, které měl být on. Pak přišlo stěhování, protože se ohlásil Tobi, a teď, o pět let později, vlastní dům. Jedenáct let po převratu.

Pole už bylo dávno sklizené. V létě na něm zase poroste krmná kukuřice. Kaštan na sousedním pozemku už propouštěl sluneční paprsky. Na větvích téměř ani list. Snad všechny kaštany už ležely rozmoklé na hrbolaté silnici. Pro jedno auto, s asfaltem jen na okrajích, pro místní. Když se potkaly dva vozy, nesklouzly díky němu do příkopu.

Otec vylezl z jámy …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky