„Britské bombardéry zničily nacistickou základnu.“ „Německá armáda okupuje Paříž, Francouzi se stahují.“ „Británie vysílá tanky a jednotky do Francie ve snaze zachránit Paříž od nacistů.“ Otevřít v letech 1939 až 1945 noviny znamenalo najít záplavu článků o dění na frontové linii. Málokoho by asi napadlo vinit Johna Scotta, vydavatele The Manchester Guardian, nebo Arthura Hayse Sulzbergera, vydavatele The New York Times, z toho, že jejich noviny čtenářům stále nutí válku a nevěnují se kvůli ní jiným důležitým tématům. A přitom proti dnešní klimatické krizi šlo o poměrně malou potyčku, o jejíchž alternativních scénářích se můžeme dohadovat, ale málo z nich vede k vyhlazení lidstva a konci života na planetě. Když se bavím s kolegy novináři, většina z nich si závažnost dnešní krize uvědomuje. Strach ze ztráty čtenářů a jejich odchodu ke konkurenci je ale tak velký, že na každou další informaci k tématu můžeme čekat týdny. Opravdu všichni – s politiky v čele – zavrhli vědu a její volání po okamžité akci, nebo se jen otevřeli nihilistickému očekávání konce? Předpokladem řešení klimatické krize je obrovská fantazie při hledání narativů budoucnosti a vyprávění příběhů vypovídajících přesně a srozumitelně o současném světě. Naproti tomu předstírání, že nejpalčivější otázka doby je možná jen nafouklá bublina, je cesta do záhuby. Nechtěla by se, byť za cenu ekonomických ztrát, alespoň část novinářské obce ukázat, že se nebojí upozorňovat na problém natolik zásadní, že máme tendenci si jeho existenci nepřipouštět?