Moře v Sasku

Moře v Sasku

 

1

dobývá se v sasku hnědé uhlí

s obsahem vody přes padesát procent

strašlivá neštěstí

třetihorní katastrofy vtiskly

do uhlí moře v sasku bezuzdně a s boží vůlí

vystoupila země na břeh moře rozdrtila

a jeho laguny s mamutími stromy moře

vře a paří se v uhlí v sasku

tihle

lidé

v sasku ověšení kožichy

shromažďují se na pobřežích podzemní energie

hrozí pěstmi moři hrozí

novým výkladům moře

(ze zvlněných hřebenů skrývek bují žlutá tráva

dolů k silnicím daří se jí v clonové palbě

předních skel závratně kolem planoucích

(je klid ale sasko hodlá změnit

boží neděli

 

2

sasko je země s nejhnusnějším počasím

celé dlouhé dny vyzařuje na zemi holé sluneční světlo

pak zase celé týdny ledový déšť sžírající mráz

bagry se boří do bahna telegrafní dráty

plavou v písku ve zpustlých povrchových dolech

celé kilometry nebrání větru nic v letu

sníh vlaky mají zpoždění bouře domy

zavyjí a zase slunce aby kouř

nemohl z komínů

svinské počasí

říkají v sasku

sasko hodlá změnit

boží volbu

sasko je rudé (babička

se skrývala za záclonou a

házela briketami po hlavách

černého rajchsvéru

kappovi vrazi se v sasku neuchytili

s dlaní ochraňující ve svinském počasí cigaretu

utíkali k zamčeným domovním dveřím

ulice šedé hnusným počasím to je

sasko akce do vody padají jednotky

mrznou jsou unavené (lidová bouře zašla na déšť se sněhem

a američané rychle odtáhli po labi

na prvního máje horníci se vyznají

s úšklebkem zdraví kroupy

 

3

sasko je nudné

nehostinné šedorudé (němci

nemůžou sasy vystát nietzsche

nesnášel saské jídlo

zelí leží ve střevech zlobně nakořeněné

politikou žluč kvasí v lidech jako

stará voda

putyky zavírají pozdě i když jsou

ušmudlané židle prázdné (abychom nevybuchli

plníme sebe strašlivou látkou z historie

pátráme v knihách

po vlastní hanbě

sasové věří na krále na

války a hlad v zahradách pod kalifornskými

jabloněmi pěstují brambory

sasko hodlá změnit

boží kuchyni

a v altánech schne žlutý tabák

na nitích v řadách velké zámořské listy

jejich voňavý pot stoupá

v jasu nad střechy ke slunci

a slunce dýchá modrý kouř rafinovaný

aromatem slunečnic se sťatou hlavou

v dálce

hoří tráva mezi železničními pražci

a ptáci vrávorají ve žhavém oparu posedle

číhají uhlí voda

pod travou na oheň

 

4

v dálce hoří tráva

slunce dýchá kouř a já

jsem šílené děcko dovolují mi

jednoho pozdního léta zpustošit fialové pole bodláků

dupat v potoce s kůží z uhelného prachu

sasko hodlá změnit

boží řád

dovolují mi zakládat v noci oheň

ve válečných troskách

odstřelovat karbidem v zatopeném

protileteckém bunkru nebo jsem zatčen

doma a déšť

hází mokré vlasy do oken

pohrdám dobami

v nichž jsem dozrával znám z šuškání

starochů sloje vysoké jako domy po kterých

krápe dolů krev fosforu

generace obojživelníků nebo inteligentní

buňky vymřely v horkém tlaku uhlí

jsem děcko kterému dovolují

vědět o šedozeleném moři (a přece

jsem byl kdysi starší

moře mne houpalo masa jeho zlaté vegetace

naplněné potěrem slunečné havěti kterou nám

boží neštěstí ztratilo

pachem obrovských zlatých listů tabáku nad mořem

zářivou energií uhlíku v moři

která zrodila

sémě nových lidí

vím že moře znovu přijde do saska

spolkne archu

povalí ararat

 

postavili jste mi dům

postavili jste mi dům

nechte mě zbudovat jiný.

dali jste mi křesla

posaďte si do svých křesel panny.

nastřádali jste mi peníze

radši budu krást.

proklestili jste mi cestu

prodírám se

houštím podél ní.

kdybyste řekli že mám jít sám

šel bych

s vámi.

 

prosba

nechte mě trošku

ještě umírat

nechte mě posedět na židli

zvrátit hlavu dozadu

rozevřít strnule ústa oči

mdle svěsit paže

nechat mi do očí padat

světlo lampy potom

zhasnout

nechte mě

okamžik ještě umírat

rychle než

probudíte na světě

život věčný světlo bez konce

nepatrný okamžik ještě

nechte mě umírat ach

dopřejte mi abych

nezapom–

 

lahvová pošta

posmrtně mne dostihla zvěst o neštěstí –

lahvová pošta plavená celou minulostí

chladná zelená láhev

se roztříští o mé čelo každý rok když nadejde čas:

jak dlouho jsem už pil

jak dlouho už kouřil ten jed už dlouho

jedl pil opíjel se rmutem a hleny

pohár pokrytcův holínka žoldákova byly po okraj naplněny

slovy jež jsem znechuceně ochutnával

už dlouho slyším mluvit sám sebe –

(za dva měsíční platy jsem

koupil dva modré obleky úplně stejné

všude tvrdím že jsou kradené (pot

který se kvapně řine mými žilami k smrti

nudí ženy (takoví jako já hledají tichou

pozici mezi čtyřmi dvojitými elektrickými ploty (ne

dávno se zmítám ve špinavých osidlech

podlosti dávno chodím těhotný

vraždou zločin ach neposkvrněné

početí je kořenem mého vědomí už dlouho

už dlouho nenávidím sebe a svou nenávist a

slabost své nenávisti a sotva jej ještě unesu

ten kvílící hrb strachu

mé slabé ne naložené v lahvích –

má slabá nenávist kouřící ze žlutého potu –

říkají že jsi mrtvá ty prastará

nesmrtelná mršino ó to neštěstí

tvou zvěst jsem zaznamenal

a předávám ji v sobě dál.

 

předjaří. bez hlasu

 

1

bez budoucnosti a nepopsatelně zatažené březnové ráno

v sněžném nadělení jakési třeštící vlády

nebe se barví vodnatou žlučí

a můj hlas se proměňuje v nejnemocnější

ze všech opovrhovaných vran a otřepává

své černé peří

na drátech vzduchu neboť

stromy se zdráhají být znameními

 

2

nebo to jsou má znamení zteřelé listy

které plavou se sněhem do stok

a v nebi vybledá

chechtot vlády světa a

můj hlas se proměňuje v roztřesenou vydru

zalezlou v ledové vodě pod shnilé kořeny

a v tomto světle

se rozpíná holý strom

zelené zanícené ypsilon

 

epizoda

v temné kotelně ve světle

začazených lamp na hromadě briket náhle

seděl zelený bažant

parádní klaun

stříbrný a zelený se zářivě rudým prstencem na krku

upřeným okem velkým žlutým zobákem pozorně

mířil na mě

takto byl nádhernější a krásnější

než surrealistický deštník na šicím stroji

jak tam seděl přesně a bez bázně zbloudilý

na svém černém vrcholku

konverzace se nekonala

pohnul jsem se a on uletěl otevřenými dveřmi

avšak zanechal dálný pach slunce vůni

svého barevného smíchu tu v té noci

a já jsem zavrhl veškerou snahu vidět život myticky

a když se kauzální chechtot mé hlavy

vytratil do noci sežrán energií a mrazem

nevěřil jsem už v zánik

vjemů v temnotách.

 

zrcadlo a pila

interiéry.

písek hnije pod domem

a stromy úpí vlhkem

chaos. v zrcadlech

pukají zrcadla bolestí s tříštěním

se rozlamují mnohé stromy. ukrutné zuby

březen. škleb plný plísně

a vraždy. prostor pro kořeny vod

 

* * *

zpustošený vyschlý

u okna v proudu svého pokoje

začal jsem náhle snít o provalené přehradě –

barvy pěn kvasivých nebí

zvečera nekonečně opakovaného zrození

k němuž nikdy nedošlo.

přede mnou smrt

tak tupě leželo moře u břehů –

ztraceně zápasily čluny s nocí

a minuli hvězdu bojácní v temnotě.

konečně však jsem proplul

úzkým hrdlem svého otce

ó dotkl jsem se sebe své vlastní bytosti

vyskočil ze svého boku.

nic nebylo řečeno dokud jsem

neprorazil cestu vodám nic nebylo

učiněno syny nebylo definováno

poledne trváním.

 

* * *

srdce mám pusté

a ruce špinavé.

stalo se jednou že jsem spal ve snu

při rudém měsíci

v ojíněném osvětlení

nahý se zmrzlými mandlemi

mezi nohama

a procitl

do trosek zarputilého mlčení:

tma již jsem zavrhl kvůli dni tak bledému

odlesk šklebící se ze zrcadel

jehož pacholkem jsem zůstal

ach a bylo ticho

v mé pěsti krev zaschlá na kloubech.

ve studeném spánku

a přece na stopě

sladké zradě v jakémsi vedlejším snu

kde odpočívala kouřící země jiných lét

a chvějivé květy bez vůně se mne dotýkaly:

noci mi sedaly na ústa

avšak držely mne pevně lehkým vláknem

matka mne lákala

ó jejího dítěte sevřené

rty pokryté sasankami sople.

avšak já jsem mlčel a spal

nadvakrát mezi svýma prokletýma očima.

usvědčené srdce v zrcadle: vylhal jsem si

něhu pokaždé z opaku

ze strachu že se ještě jednou vzbudím

sám mezi svými rozbitými skly.

 

odpoledne

spánek. ó šepot v kuchyni

jenž mi nic neprozradil: kdo mluvil

s matkou přehlušen tlukotem hodin

ve tři na výšině tohoto léta

teplejšího než jasný spánek.

kovové kapky

ze slunce modře kytičkovaného ciferníku

padaly do světliny průseku zatímco jsem pustl

v žíznivém podrostu.

už před mnoha lety zvuk hodin utichl

ukazují na třetí a předpovídají mi

stálost: pravdu

z toho šeptání už nikdy nevyluštím.

 

duben bez data

venku se leskne déšť

v duhovce z chlorofylu: svět

v obrovském kyklopově oku

dští jas a jednotvar

a chtivost je škrtnuta ze světla

jež už nic nezrcadlí.

venku omývá déšť

matná zdiva času

která ještě stojí jako by se mělo

popřít že jsem viditelnější.

avšak kolik slunce musí mnou propršet

aby se v netvaru ze smrti

osvětlil život.

venku padá déšť venku padá světlo –

 

Z německých originálů, otištěných ve svazcích das meer in sachsen. Prosa und Gedichte (Büchergilde Gutenberg, Frankfurt 1991) a zwischen den paradiesen. Prosa Lyrik (Reclam, Lipsko 1992), přeložila Věra Koubová.