Písničkář Wolf Biermann je zřejmě nejznámější žijící autor spjatý s Německou demokratickou republikou – a patří také k jejím nejslavnějším exulantům. Jako jeden z nemnoha německých básníků vsadil na srozumitelnost, ba prostořekost. Jeho texty si můžete přečíst v literární příloze na stranách VII–VIII.
Osud východoněmeckého básníka a písničkáře Wolfa Biermanna se v uzlových bodech protíná s velkými dějinami. V tomto smyslu je nejvýraznějším momentem jeho vyhoštění z NDR v roce 1976, které inspirovalo krotké východoněmecké intelektuály k prvnímu veřejnému protestu. Méně se ví, že se narodil v Hamburku do rodiny přesvědčených komunistů. O čtyři měsíce později byl jeho otec nejprve zatčen pro sabotáž, a protože se při procesu přihlásil k židovskému původu, obratem byl přesměrován do Osvětimi. Osmiletý Wolf se štěstím přežil masivní spojenecké nálety, známé jako operace Gomora. V roce 1953, když mu bylo šestnáct, ho matka poslala žít do nově vznikající Německé demokratické republiky. Měsíc po jeho příjezdu v Berlíně vypukly první velké protikomunistické demonstrace, které mladý pionýr vůbec nezaregistroval. A když v srpnu 1961 vyrostla přes noc berlínská zeď, vyrazil spolu s dalšími studenty přesvědčovat občany o jejím přínosu. Biermann tak vykročil do života i do literatury jako angažovaný komunista – protirežimním básníkem a zpěvákem se stal až postupně, takřka z donucení, když se čím dál více vzdaloval stranické linii. Jeho nahrávky kolovaly tajně na kazetách, poněvadž doma koncertovat nesměl, kdežto na Západ ho naopak pouštěli v naději, že se už nevrátí. Nakonec mu jednoho dne východoněmecký režim znemožnil návrat a oficiálně ho zbavil občanství.
Mýtus a styl
Jeho levicové smýšlení tím nebylo nijak otřeseno – nedlouho poté, co se znovu usadil v Hamburku, proti sobě popudil západoněmecké veřejné mínění veršem, že „přišel z deště do močůvky“. Z hlediska frustrovaného umělce si idiomatické Traufe (okap) přímo říkalo o záměnu za Jauche (močůvka). K východoněmeckému experimentu sice necítil žádnou nostalgii, ale k vnitřnímu opuštění komunistické myšlenky jako takové dospěl až řadu let poté. Po pádu zdi leckoho šokovalo jeho odmítnutí třetí cesty a jednoznačná podpora znovusjednocení obou částí Německa. Nesouhlas si vysloužil i podporou války v Perském zálivu. V očích bývalých levicových souputníků se stal zrádcem.
Ne náhodou se v souvislosti s Biermannem často objevují slova jako „kontroverzní“ či „polarizující“. Existuje-li totiž biermannovský mýtus, pak dozajista neexistuje biermannovský kult. Umělec vládne schopností poštvat si proti sobě všechny strany a skupiny – dokonce i své bývalé východoněmecké spoluobčany, pro něž byla jeho Píseň pro povzbuzení dlouhá léta neoficiální hymnou. K budoucí posmrtné kanonizaci si rozhodně nepomohl svým spíláním: „Agresivitu, jakou si nedovolili vůči svým utlačovatelům, si teď tito zbabělci vylévají na těch nejslabších, na Vietnamcích, kteří pro ně dlouhá léta dělali v jejich zahnívajících chemičkách nebezpečnou špinavou práci.“ Když byl u příležitosti 25. výročí pádu berlínské zdi pozván k hudebnímu vystoupení do Bundestagu, označil stranu Die Linke za reakcionáře a dračí líheň, sám sebe pak nazval profesionálním zabíječem draků. Aby nebylo paradoxů málo, patří dnes ateista Biermann k nejbližším přátelům Angely Merkelové, rovněž hamburské rodačky a dcery faráře, která se shodou okolností do NDR přistěhovala rok po něm.
Zadostiučinění
V roce 1991 mu byla poněkud překvapivě udělena Büchnerova cena, nejvýznamnější německé literární ocenění, mezi jehož laureáty najdeme například takřka kompletní skvadru německojazyčných nositelů Nobelovy ceny za literaturu. Na listině stojí zdůvodnění: „Wolfu Biermannovi za jeho písně, v nichž dává starému žánru novou literární vážnost, a za jeho politické eseje, v nichž odvážně, jasnozřivě a zaníceně pranýřuje křivdy a nešvary naší doby. Svým vtipem, urputností a poctivým pozorováním nás jeho dílo povzbuzuje, abychom sami byli pravdiví a odvážní.“ Při této příležitosti pronesl laudatio jiný enfant terrible německé kulturní scény, kritik Marcel Reich-Ranicki. A dokonce i on cítil potřebu svého „mandanta“ obhajovat: jednak za jeho neomalenosti, jednak za to, jakým způsobem Biermann tvoří. Doslova říká: „Dobře vím, a také on sám ví, že v Německu i jinde byli a jsou významnější básníci, původnější skladatelé, lepší zpěváci a lepší kytaristé.“ Veškerou naznačenou kritiku však vzápětí smetl jediným argumentem: „V této zemi, v níž je každá tmavá, zakalená tůňka pokládána hned za hlubokou, má Biermann tu neslýchanou odvahu psát srozumitelně. Jde mu především o to být pochopen. Je neochvějným zastáncem srozumitelnosti, a přestože je to německý básník a zpěvák, je zastáncem, přítelem a propagátorem rozumu.“
Německý Kryl?
Řekne-li se protestní písničkář, českému publiku nejspíš automaticky vytane na mysli Karel Kryl. Srovnání těchto dvou vyhnanců však výrazně kulhá. Kryl odmalička vyrůstal v kulturním prostředí, četl Bohuslava Reynka a Jana Zahradníčka, chodil na střední výtvarnou školu. Když tvořil, hledal ta nejvýmluvnější, nejpřiléhavější slova, některá dokonce vykutával ze zapomenutých hlubin jazyka. Jeho obrazy jsou originální, jeho texty vycizelované, libuje si v přechodnících, najdeme u něj latinské citáty. Jak o něm napsal Jiří Černý: „Nedokonalý rým by vůbec nepřipustil.“ Uměl být drsný a vulgární, ale vždy v něm byl kus intelektuála.
Oproti tomu Biermannova babička byla napůl negramotná, v rodině ani ve škole neměl německý samorost žádný intelektuální vzor. Drobky zkušeností sbíral od života a od pregnantně píšících autorů (zejména od Françoise Villona a Bertolta Brechta, ale i Heinricha Heina). Minimálně v tvorbě zůstal celý život plebejcem. Název jeho první sbírky Drahtharfe (Harfa z drátů, 1965) dokonale vystihuje Biermannův tvůrčí princip. Vystačí si s málem. Neoddává se žádným fantaziím, neuchvacuje elegantními metaforami, jeho obrazy jsou jednoduché, trefné, nápěvy chytlavé. Píše o tom, co se mu stává, co se děje kolem. Zpočátku často zpracovává drobné příběhy jiných lidí (Balada o kamioňákovi Brunovi, Balada o pošťákovi Williamu L. Moorovi z Baltimoru apod.), postupně ale čím dál víc těží z vlastní životní zkušenosti. Každé ze svých deseti dětí přivítá na svět básní. Zpívá na aktuální témata – o Che Guevarovi, o zavraždění Rudiho Dutschka, o pražském jaru – o všem, o čem jiní diskutují. Někdy je jeho veršování přímočaré, ba primitivní. Jindy ho situace inspiruje ke kompozičně složitější nebo lyričtější skladbě. Nicméně v každém okamžiku zůstává dokonale pochopitelný.
Můžeme se ptát, zda má takováto tvorba šanci přežít. Vždyť staré kauzy a dobové reálie postupně mizí i z myslí pamětníků, natož aby je chápali jejich děti a vnuci. Nicméně platí, že právě nekompromisní aktuálnost jeho tvorby, tvůrčí žízeň a nutkání okamžitě přenášet pocity do veršů dodávaly jeho písním takovou ráži a vzbuzovaly tak masový ohlas. Alespoň na chvíli se stal lidovým básníkem. A to je v zemi Goetha a Schillera docela kumšt.
Autorka je germanistka a romanistka.