Lidé z bývalého východního Německa se stále cítí být občany druhé kategorie. Důvodem nejsou jen nižší platy, ale i nízké zastoupení v rozhodovacích orgánech země. Zvyšující se napětí vede například k nenávisti vůči imigrantům nebo k příklonu k nacionalismu a pravicovému extremismu.
„Pokud bychom se měli začít omlouvat za to, že v krizové situaci ukazujeme vlídnou tvář, pak tohle není moje země.“ Těmito slovy reagovala Angela Merkelová v době vrcholící uprchlické krize v září 2015 na vyhrocené reakce, zaznívající především z východního Německa. Při záběrech na pochody národoveckého hnutí PEGIDA i davy protestující proti kancléřce v bývalé NDR se pozorovatelům skutečně nabízel obrázek v poválečném Německu nevídaný: lidé dávali otevřeně průchod takové nenávisti, hněvu a frustraci, až člověka mrazilo, a bylo přitom jasné, že nejde jen o uprchlíky. Německo se nyní snaží odhalit pravé příčiny nespokojenosti části svých občanů a adekvátně na ně zareagovat.
Nelítostná transformace
Objevují se i tvrzení, dobře známá z našeho kontextu, podle nichž je východoněmecká mentalita zkrátka pokřivená dekádami totality uzavřené vůči světu; jsou ale spíše okrajová. Místo toho se prosazuje komplexnější vysvětlení pracující s materiálními nerovnostmi uvnitř Německa i sociálně-psychologickým rozměrem vývoje posledních tří dekád. Třicet let po pádu berlínské zdi se začíná vyjevovat plastický obrázek sjednocení a východoněmecké transformace, která byla daleko komplikovanější a méně úspěšná, než si byla německá politika ještě donedávna ochotna připustit.
Pád NDR byl spojen s rozsáhlým ekonomickým krachem a restrukturalizací. Transformací hospodářství byla pověřena agentura Treuhand, ovládaná západoněmeckými elitami. Detaily její činnosti ještě čekají na zevrubné rozkrytí, panuje ale podezření, že přinejmenším část národních podniků nebyla v tak špatném stavu, aby musela být nutně odsouzena k zániku, a že se jejich řízeným krachem či vytunelováním západoněmecký průmysl zbavil potenciální konkurence. Ale i kdyby tomu tak nebylo – nelítostná kúra, během níž ztratila alespoň dočasně práci většina východních Němců, by v této podobě na západě země nikdy nebyla myslitelná. Práce, pracoviště a pracovní kolektiv navíc pro východní Němce mnohdy představovaly středobod jejich sociálního života. Pod vzniklým stresem se rozpadla nejedna rodina a celkový rozklad východoněmecké společnosti dokonala masová migrace na Západ.
Nezaměstnanost, přistoupení k měnové unii se západním Německem za velmi nevýhodných podmínek, spojené s odpovídajícím poklesem kupní síly a oslabením již tak rozvráceného hospodářství; transformace sociálního státu podle západoněmeckého vzoru, což pro mnohé skupiny obyvatelstva, kterým státněsocialistický režim sliboval zvýhodnění, znamenalo zhoršení jejich situace; odchod mnoha, zejména mladých lidí do západních částí Německa za vyššími mzdami a s tím související odbourávání veřejné infrastruktury především na vylidněném venkově – to všechno jsou věci, se kterými se východní Němci za posledních třicet let setkávali mnohem častěji než se spíše abstraktními výdobytky svobody a demokracie.
Filiálka Západu
Finanční pomoc východnímu Německu byla sice masivní, jenže k obrovskému přesunu majetku došlo i opačným směrem: v důsledku nedostatku kapitálu se v podstatě všechno, od využitelných částí průmyslu až po nemovitosti, privatizovalo do západoněmeckých rukou. Zejména v důsledku vyostření debaty kolem letošního říjnového Dne jednoty a blížícího se listopadového výročí pádu berlínské zdi se již ani seriózní komentáři nezdráhají v této souvislosti mluvit o tom, že východní Německo je pouhou filiálkou či dokonce kolonií Západu. Mnoho východních Němců přitom ve své vlastní biografii nenachází žádný důvod, proč by na tom měli být ještě třicet let po pádu předešlého režimu v podstatě ve všech ekonomických ukazatelích hůře než lidé v západních spolkových republikách: vždyť stejně jako oni poctivě pracovali, vychovávali děti – a k tomu se museli vyrovnat s kompletní proměnou všech společenských struktur a pravidel. Cítí, že nerovnosti jsou systémové, a mají pocit, že princip individuální zásluhovosti neplatí.
Důležitou a dosud zanedbávanou příčinou růstu nespokojenosti v podobě politické radikalizace všude po západním světě je však také symbolická rovina celé věci. S materiální otázkou sice souvisí, ale přesto je třeba na ni pohlížet jako na samostatnou proměnnou. Východní Němci mají dodnes pověst pomýlenců, kteří participovali na nefunkčním, a navíc zločinném systému, jenž v dějinném souboji prohrál. Jsou považováni za zaostalé, nevděčné a v zásadě i nezpůsobilé rozhodovat o svých vlastních záležitostech – proto nejsou dramaticky podreprezentováni jen v celostátní politice, médiích, firmách, univerzitách a dalších důležitých společenských institucích, ale často dokonce i v rozhodujících funkcích ve své části země. Při pohledu na materiální nerovnosti a symbolické zneuznání zkrátka není divu, že o sobě východní Němci prohlašují, že se cítí jako občané druhé kategorie.
Odtud už je jen krok k vysvětlení politických postojů obyvatel bývalé NDR. Mají pocit, že politika selhala a nezajistila jim plnohodnotné místo v německé společnosti; přese všechno, čím si za poslední dekády prošli a kolik na to vynaložili úsilí, budou mít navždy dvoutřetinové mzdy a důchody, a ještě budou zbytku země pro smích. Byla zkrátka tragicky podceněna skutečnost, že demokracie neznamená jen nepřítomnost represe či svobodu slova a podnikání, ale že je také potřeba, aby bylo lidem umožněno stát se v materiálním i symbolickém slova smyslu respektovanou součástí celku.
Model pravicové revolty
V nerespektovaných bývalých východních Němcích se nahromadil vztek a frustrace, které si nyní vybíjejí podporou národovecky konzervativní, antisystémové Alternativy pro Německo (AfD). Že celá věc vyhřezla zrovna v době uprchlické krize, dává v tomto světle perfektní smysl: u východoněmecké reakce se zřejmě jednalo v první řadě o rozhořčení nad tím, že by respekt a pomoc měl v Německu najednou dostávat někdo jiný, když je jejich vlastní situace pořád tak neuspokojivá.
V Německu na rozdíl od mnoha jiných zemí, v nichž se bouří zneuznaní občané, v posledních měsících probíhá intenzivní debata o příčinách této situace. To však ještě neznamená, že by si Němci věděli rady. Jedno je ale jasné – pro kohokoli, kdo se snaží pravicové revolty kdekoli v západním světě pochopit, jsou debaty o východním Německu vysoce relevantní. A samo Německo si snad brzy uvědomí, že v podstatě vše, co platí pro východní Německo, se dá vztáhnout i na zbytek postkomunistické střední Evropy.
Autorka je politoložka.