Smích, který dusí

Batmanovský zloduch Joker je titulním hrdinou snímku Todda Philipse, který se stal jednou z nejdiskutovanějších filmových událostí roku. Nakolik si ale temný příběh o zrání psychopatického zabijáka svou pověst opravdu zaslouží?

Jokerovo tělo jako by bylo zdrojem negativní energie. Foto Warner Bros.

Démonický Joaquin Phoenix v titulní roli, ne­čekané ocenění z nejlepší filmové přehlídky současnosti (benátský Zlatý lev) a režisér Todd Phillips lavírující mezi stereotypním vypodobněním duševně nemocných a metaforou divoké současnosti, kterou ovládají pudové reakce. Joker je nejvýraznějším – a také nejvíce polarizujícím – dílem v letošní filmové nabídce.

 

Gotham bez superhrdinů

„Ptáte se mě, jestli myslívám na špatný věci. Nemyslím na nic jinýho než na špatný věci.“ Arthur Fleck žije se svou matkou v Gotham City – městě prožraném sociálními problémy, hlodavci a gradující nespokojeností jeho obyvatel. Má za sebou pobyt v psychiatrickém zařízení a Phoenix ho hraje s expresivitou, jaká by se neztratila ani v pajzlu U Zlaté rukavice ze stejnojmenného filmu Fatiha Akina. I v ústavu pro duševně choré se ostatně scházejí desperáti všeho druhu – a nejeden z nich má na rukou krev. Fleck se nachází těsně před zhroucením – před okamžikem, kdy definitivně rezignuje, což znamená dvě věci: buď zničí sebe, anebo svět, který ho stvořil. Taková je přinejmenším optika filmu Joker.

Adaptace amerického režiséra Todda Phillipse vrací na plátna postavu známou i mimo okruh komiksových nadšenců. Estetiku superhrdinských franšíz, do které patří i Jokerův antagonista Batman, se přitom snaží narušovat, respektive ji takřka úplně opouští. Svět Gothamu je panoptikální jen do omezené míry a Phillips svého protagonistu vykresluje jako produkt kruté doby, s jakým bychom měli soucítit: Fleck je utrápený samotář, kterého šikanují na ulici a sužuje ho duševní choroba i nenávist k nejvyšším vrstvám společnosti. Pro jednoho takového boháče před třiceti lety pracovala i jeho matka – jmenuje se Thomas Wayne (jeho syn je samozřejmě Bruce, na fanoušky Batmana netřeba pomrkávat) a žena stále doufá, že jí a jejímu synovi pomůže. Jde o jeden z mnoha bludů, v nichž Fleckovi žijí.

 

Nevěřit v nic

Psychologický profil hlavního hrdiny měl komiksovou adaptaci učinit „serióznější“ – a právě v tomto ohledu Phillipsův film nefunguje, mimo jiné kvůli tomu, jak stereotypně vyhrocená charakteristika vyšinuté postavy je. Jakmile se totiž Fleckovo trápení překlopí v řádění Jokera, není jasné, proč bychom měli následovat jeho optiku, nebo s ním dokonce sympatizovat. Ikonický superpadouch, který byl ale v předešlých filmech vždy až „tím druhým“ po Batmanovi, je najednou hlavním (anti)hrdinou; Phoenix jej ztvárňuje velmi fyzicky a jeho tělo jako by bylo zdrojem negativní energie – Phillips nicméně selhává ve vykreslení jakékoli víceznačnosti. Joker je jednostrunným nástrojem osobní pomsty a muž v područí vlastního šílenství, které má nicméně vystihovat atmosféru v Gothamu, respektive v celé společnosti. „Nevěřím v nic,“ říká příhodně Joker s tím, že to znamená, že nevěří ani násilným protestům, které se v Gothamu rozmohly a v nichž vystupuje jako náhodný a možná i nechtěný maskot. Jenomže motivace ve filmu jsou nejasné, nahodilé a proměnlivé – a rozhodně za to nemůže (příznačně nespecifikovaná) psychiatrická diagnóza protagonisty. Z podivínského muže, od něhož bychom si v metru odsedli na druhý konec vagonu, se stane persona, která fascinuje masy. Jak je to možné? Inu, těžko říct.

Joker je nesporně vemlouvavý démon a film nabízí i několik scén, které se nespokojí s instantní přitažlivostí. V protikladu k děsuplnému pouličnímu finále tak stojí zejména konfrontace s jinými upozaďovanými obyvateli Gothamu – právě zde se zdá, že Phillips stojí na straně obyčejných, utlačovaných lidí. Jenomže když se jako nástroj pomsty znovu vynoří Joker se svým nekontrolovaným násilím, které navíc motivuje jen neuspokojivě vykreslené sociální a psychologické zázemí, působí jeho hra hodně nebezpečně. „You fucking people make me sick,“ tvrdili noiserockoví Swans na své comebackové desce z roku 2010 a Joker zastává podobně nekompromisní pozici. Jenomže nedává takřka žádný prostor k domýšlení a víceznačnosti. A to, že ve filmu nemůžeme jednoznačně ukázat na viníky (a tím dospět k úlevě, po níž v časech přehlcení informacemi prahneme), není ještě automaticky záslužné – zejména když Phillips nabízí svou efektní filmovou kruťárnou volný ring každému, kdo si chce bezmyšlenkovitě ulevit.

Joker má nakonec k sérii Avengers, vůči níž se tak úporně vymezuje, blíž, než by se zprvu zdálo. Snaží se totiž podobně zaměstnávat a otupovat smysly. Ve svém vyznění je ale mnohem problematičtější – nejen v důsledku absence jasně pojmenovatelných motivací totiž ukazuje společnost, ve které je v pořádku nejenom kdykoli se vzbouřit, ale i využít k tomu bezuzdné násilí. Tohle si ztrápení lidé, kteří žijí v ústraní šikanováni okolím a trýzněni vlastní myslí, opravdu nezasloužili.

Autor je člen Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.

Joker. USA 2019, 122 minut. Režie Todd Philips, scénář Todd Phillips, Scott Silver, kamera Lawrence Sher, střih Jeff Groth, hudba Hildur Guđnadóttir, hrají Joaquin Phoenix, Robert De Niro, Zazie Beetzová, Frances Conroyová ad. Premiéra v ČR 3. 10. 2019.