Divadelní spolek Jedl otevřel sezónu premiérou Zlý sen. Inscenaci na motivy románů Georgese Bernanose zrežíroval Jan Nebeský, scénář napsala Lucie Trmíková, která na počátku října získala Cenu Thálie za roli Anny v další z realizací spolku – Soukromých rozhovorech. Zeptali jsme se jí, co vedlo k výběru předlohy, která se zabývá kořeny zla.
Proč se dnes hodí sáhnout po Zlém snu Georgese Bernanose jako po inscenačním námětu?
Už dlouho jsem chtěla vytvořit něco o ďáblovi a zlu. Původně jsem však myslela, že uděláme legrační upírskou inscenaci muzikálového typu. Dlouho jsem tu tematiku studovala, ale pak mě to přestalo bavit. V pohádkové stylizaci to působilo, jako bych skutečnému zlu nedávala váhu. Došlo mi, že chci zjistit, co zlo opravdu je. Prostudovala jsem i spoustu další literatury, která se tímto tématem zabývala, a nakonec padla volba na Bernanose, protože je to autor, kterého Jan Nebeský už jednou zpracovával. Bylo to přibližně před dvaceti lety a šlo o Deník venkovského faráře, inscenovaný v Divadle Na zábradlí. Bernanos patří mezi autory, které máme oba rádi. Dále to je třeba François Mauriac, z českých Jan Čep, Bohuslav Reynek a podobní duchovně orientovaní tvůrci. Jakmile jsem si Zlý sen přečetla, věděla jsem, že jsem tam našla temnotu, o níž chci mluvit. Ale chyběla tam postava ďábla, tu jsem si vypůjčila z dalšího románu Georgese Bernanose, Pod sluncem satanovým. Pak jsou v inscenaci ještě prvky z románu Mrtvá farnost.
Vychází ono zlo z vyprázdněnosti, nicoty, nudy? Co je jeho hlavním zdrojem v Bernanosově díle?
Tři postavy – Simona, Ganse a Olivier – se z vlivu zla nedokážou vymanit, protože nemají smysl života. Potácejí se tak v divném prostoru bez kontur. Simona sice říká, že se musí žít a každý musí mít pro to důvod, ale ona sama ho postrádá. Silným motivem je nuda, ale i úzkost a strach v hypertrofované podobě. Strach, že to, co dělám a co žiji, nedává smysl, že se „netrefuji“, že nejsem sám sebou, přece známe všichni. Důležitá je Simonina věta, která říká, že by chtěla být sama sebou, a už to nikdy nedokáže. Simona si staví jen představy, ideje a sny, ale neumí přijít na to, kdo ve skutečnosti je, protože nezvládne zmlknout, poslouchat sebe samu ani druhé.
Strach ze sebeodcizení je velmi aktuální téma. Proč tomu tak je? Odráží tento typ odcizení obavu z toho, jak se svět vyvíjí?
S dneškem hodně souvisí postava Oliviera. Sama mám dva syny a vidím, jak těžce bojují, aby zjistili, kdo jsou a kým mají být. Nechci to zcela připisovat tomu, jak se vyvíjí dnešní společnost, ale jistě to má vliv. Lidé spolu mnohem méně komunikují a mnohem více k tomu používají různá média. Málo si povídají nebo se toho dokonce i obávají. U mladých kluků to je, domnívám se, ještě větší problém – uzavírají se sami do sebe a bojí se okolí. Do postavy Oliviera jsem vložila několik replik svého syna, z nichž jsem byla nešťastná. Řekl: „Nemám se rád a nikdy se rád mít nebudu, nevím, kdo jsem, a nevím, co mám dělat.“ Muži jsou podle mne psychicky ještě slabší a zranitelnější než ženy…
Jak jste volili koncept inscenace a tvořili mizanscény? Nejprve se publikum nachází v malém sevřeném prostoru s nevelkou scénou a hledištěm, potom se přesune do mnohonásobně většího prostoru s novým scénografickým uspořádáním, kterému dominuje prosvětlený nápis „Forest“.
V první části jsme chtěli vyvolat pocit nedýchatelnosti a vnitřní stísněnosti, protože děj se odehrává v domě, kde žijí pohromadě Simona, Ganse a Olivier. Protože je však v DUP39 k dispozici velký prostor, chtěli jsme kvůli kontrastu nejprve udělat uzavřenou část. Druhá část se odehrává v lese. Původní představa byla, že lidi vyvedeme z malého prostoru ven. Ale když jsme měli veřejnou zkoušku v červnu, zjistili jsme, že když lidé nemají židle, rozptýlí se, zůstanou hodně daleko od herců a my s nimi pak ztrácíme kontakt. Proto jsme se rozhodli, že vytvoříme druhou elevaci, abychom k publiku měli blíž. Příliš často diváky nenutíme, aby se během představení přesunovali, ale myslím, že tady to sedí a je to důležité.
Ve finální části se setkává Simona s knězem. Co ji podle vás na setkání s ním nejvíce ovlivnilo a uhranulo?
Simona se rozhodne, že vyjde z domu a konečně ve svém životě vykoná čin – a v jejím případě jde o zločin. Rozhodne se pro tmu, protože světlo podle ní není. A když tma, tak pořádná. Venku se setká s člověkem, který je úplně jiný než všichni ti, s nimiž se setkávala v domě, je schopen ji zastavit a ukázat jí, kdo doopravdy je, což ji fascinuje. Jenže její touha a odhodlanost provést zločin je silnější. A tak navzdory setkání s knězem spáchá vraždu. Ale když se s ním setká po vraždě, už to nevydrží a žádná další lež už jí nepřejde přes rty. Simonu si můžeme představit jako ženu, která má kolem sebe nepropustný poklop, a kněz je první člověk, který do něj dokáže ťuknout a udělat v něm puklinku, kterou se k ní dostane paprsek světla. Kněz je pro ni zprostředkovatel probuzení ze zlého snu.
Přitom kněz sám také není úplně bezchybný…
Já ho vnímám jako jedinou kladnou postavu této inscenace. Připadá mi čistý. Ví, že je slabý a že by měl být lepším knězem. Ale je schopen sám sobě přiznat pravdu.
Může být jeho čistota v pravdivosti a ve schopnosti nahlédnout autenticky sebe sama?
Přesně tak. A hlavně: všichni ostatní podléhají ďáblově síle. Kněz se mu jediný ubrání a zároveň od něj dostane strašný dar – schopnost vidět do druhých.
Lucie Trmíková (nar. 1969) je česká divadelní a filmová herečka, scenáristka, držitelka Ceny Alfréda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon a Ceny Thálie v kategorii činohra. Spolupracuje s Janem Nebeským a Davidem Prachařem v produkční skupině Jedl.