Co mě opravdu naštvalo a otrávilo, byla rychlost, s jakou zdejší veřejnost vystartovala po Peteru Handkem. Čerstvý laureát Nobelovy ceny byl okamžitě na pranýři za své (čtvrtstoletí staré) prosrbské postoje za balkánských válek. Prý obhájce genocidy – vážně? Všichni měli hned jasno, aniž by nejspíš znali cokoli z toho, co Handke o rozpadu Jugoslávie napsal. S jak nesnesitelnou lehkostí se okamžitě morálně povýšili. Z Handkeho byl náhle málem další balkánský řezník či blbeček schvalující genocidu. Říkal to přece Salman Rushdie!
Nehodlám se stavět za samotné Handkeho postoje z té doby, už jen proto, že je v jejich původním znění a rozměru ani pořádně neznám. Jeho jugoslávské eseje jsou u nás těžko dostupné, my sami o balkánském válčení beztak většinou víme pouze z mainstreamových médií. Jde o něco jiného. Handke je osobnost takového kalibru, že si zaslouží kus zdrženlivosti a vhledu do motivů, jež vedly k jeho balkánskému angažmá.
Na rozdíl od většiny z nás znamená prostor bývalé Jugoslávie pro Handkeho skutečné životní téma, dané původem (matka Slovinka) i ukotvením v jihorakouských Korutanech. Hned za hřebenem Karavanek začínala mytická, snivá země, jejíž horstva ubíhají k jihu, tak trochu říše všeho, co západ Evropy začal ztrácet: pestrost, tradice, smyslovost, neuniformitu…
Ukotvení – jak nehandkovský pojem! Pro Handkeho je příznačné naopak bloudění prostory, jejich propojování, celoživotně mu jde o individuální lidskou senzibilitu konfrontovanou s místy, jež sama nesou svou vlastní měnlivou „senzibilitu“. Handkeho psaní je plné minuciózního ohledávání charakteru míst. V obsáhlém románu Mein Jahr in der Niemandsbucht (Můj rok v zátoce nikoho, 1994) proplouváme světem a jeho místy se snadností až groteskní, od Ulánbátaru po předměstí Paříže. Handke je básník míst a jejich vzájemného prolnutí s lidskou citlivostí.
A právě z tohoto básnického ustrojení, jakož i z vytříbené celoživotní nonkonformity a nedůvěry k prefabrikovanému lidskému prožitku, vyvěrá Handkeho balkánské angažmá. Rozdělení Jugoslávie Handke vnímal tragicky. Evropskou podporu rozdrobení země na malé národní státy považoval za „absolutně dětinskou“. Jako Rakušan, syn Slovinky a německého vojáka, jehož nikdy nepoznal, též podrážděně nesl historický podíl imperiální politiky Německa a Rakouska na budoucích konfliktech. Jugoslávie pro něj nebyla ničím menším než zemí iniciační, jako mladík napsal na ostrově Krk svou prvotinu Die Hornissen (Sršni, 1966) a vždy se k jihu za horami vracel jako k prostoru prvotního otevření. V Jugoslávii pro něj ustavičně rezonoval sen o prapůvodní Evropě, hornaté fyzicky, ale i kulturně, sen-mýtus o Evropě neamerikanizované, nekomercionalizované, bezprostřední a rustikální (kořeny intelektuála Handkeho jsou ostatně venkovské). Básnicky, utopicky, donkichotsky viděl právě jednotnou Jugoslávii jako zemi vyvázanou z destruktivních národnostních tlaků; mnohonárodnostní stát byl paradoxně místem, kde se člověk – věčný cizinec může cítit doma. Handkeho vášeň pro Jugoslávii jde ale hloub, snad až k touze po ztraceném mateřském ráji, potřebě ospravedlnění nenapravitelného: jeho slovanská matka sešla ze světa vlastní rukou… Handke jí věnoval nádhernou novelu Nežádané neštěstí (1972, česky 1980), ale i uhrančivá „marnotratná dcera“ v Mém roce v zátoce nikoho je Slovinka: skrytý portrét matky přehrnutý na rub.
Američan Scott Abbott, účastník Handkeho první cesty do Srbska a posléze překladatel cestovního eseje Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien (Zimní putování k řekám Dunaji, Sávě, Moravě a Drině neboli Spravedlnost pro Srbsko, 1996) upozorňuje na spisovatelovu jemnou dialektičnost. Handke nepíše jako válečný reportér, ale dopodrobna rozebírá pro a proti svých pocitů; je odvážný v tom, že připouští různé protichůdné záchvěvy, drží se civilního spektra pozorování. Abbott si všímá zvláštního zarámování eseje. Handke si během cesty udělal všehovšudy dvě poznámky: krom srbského vulgarismu „Jebi ga!“ (Jebat na to!) si zapsal dopis na rozloučenou někdejšího Titova partyzána, jenž spáchal sebevraždu znechucen úpadkem a chaosem, které rozchvátily Jugoslávii, a právě tímto dopisem esej uzavírá. To jsou póly, říká Abbott, mezi nimiž se esej rozpíná: obscénní agrese a osudová rezignace. Handke nepíše faktografickou reportáž, jde mu o prolamovanější pohled. „Zaznamenat fakta zla je dobré. Ale pro mír je třeba ještě něčeho jiného, neméně důležitého než fakta.“
Další z balkánských esejů Unter Tränen fragend (Tázání v slzách, 1999) zachycuje dvě cesty do Srbska přímo během dvouměsíčního bombardování silami NATO. Handke tvrdošíjně trvá na své metodě básnického prosazování míru prostřednictvím subtilních, zdánlivě periferních pozorování, v nichž však nachází reziduum totality světa, zárodek budoucího možného míru, jenž se musí znovu křehce rodit z prostých, „nedůležitých“ věcí. Takhle líčí rozbombardovanou továrnu v Kragujevaci (124 těžce zraněných dělníků): „Zvláštní, jak mě pohled na poničené nářadí, pracovní police, kladiva, kleště, metr, hřebíky a šrouby (do nejmenšího zploštělé a zkroucené) zasáhl víc než zničené masivní stroje. Nebyl nástroj jako takový kdysi znamením počátku lidství? Jako by destrukcí obyčejných lidských nástrojů ničivá síla shůry rozmetala samu práci, sounáležitost celého regionu nadlouho dopředu.“
Spánembohem, považujte Handkeho za exaltovaného pomýlence, jenž i vstříc brutální realitě trvá na svém „poetickém paralelním vesmíru“. Ale dřív, než začnou padat povýšené odsudky, sluší se projevit aspoň základní respekt k někomu, za jehož psaním, a nejen o bájné Jugoslávii, stojí vášeň a nasazení, žádný oportunismus či kalkul, natož nehumánní ideje.
Autor je hudebník, básník a literární kritik.