Povodeň připomínek

Kresba Jiří Franta

Výročí roku 1989 přineslo povodeň různých bilancí a vyjádření i různých pokusů o nápodobu. Až se v tom skoro ztratil jeden z mála pokusů vrátit se k listopadu invenčně – studentskou stávkou za klima a proti zkompromitovanému rektorovi. Svým odhodláním studenti nastavili zrcadlo mocenským strukturám a velkým firmám, které žijí z uhlíkové ekonomiky, a univerzitě, která těžko může říct zásadní slovo ke klimatické změně, když jejím představitelům nelze ani věřit, že neopsali své knihy nebo že se za peníze nepropůjčili čínské propagandě a PR největšího českého oligarchy. Bohužel však nastavili zrcadlo také celé univerzitní populaci i zbytku společnosti. Většina lidí akci nepochopila jako signál k vlastní aktivitě, ale spíš jako podivínské divadlo. Sice se ho se nezúčastnili, ale aspoň mu adresovali přes internetové debaty sto a jednu dobrou radu.

Zatímco studenti z Univerzit za klima se snažili vnést do nostalgické atmosféry aktuální a globální téma, většina připomínek se topila v provinčnosti. Hitem se stalo zejména opakované projevování despektu nad voliči Babiše a Zemana, kteří byli ve světle památky listopadu opět rituálně odsouzeni jako někdo, kdo ve skutečnosti nechtěl „demokracii“, ale „jen se mít lépe“. Tak to napsal Jiří Pehe, pro nějž je dnešní příklon k autoritářství a populismu dokladem morální nezpůsobilosti většiny Čechů v roce 1990. I když si všímá, že „jistý odklon od liberální demokracie vidíme i na Západě“, hned sebe i čtenáře ujistí, že u nás je situace jiná: snadno vysvětlitelná z komunistického režimu a morální podřadnosti většiny společnosti, která si tento režim tak nějak zasloužila.

„Jak moc tito lidé po svobodě a demokracii skutečně toužili,“ ptá se Pehe a dospívá k tomu, že „skutečnou svobodu a demokracii“ chtěly pouze malé menšiny, zatímco větší část lidí nebyla „bytostnými demokraty“ a při prvních problémech se „vrátili k instinktům, které si osvojili v režimu předešlém“, a to je hlavním zdrojem našich problémů. Všude jinde čelí liberální demokracie nástupu nacionalistického autoritářství, u nás ji však i třicet let po pádu podle Peheho ohrožují hlavně rezidua „komunismu“. Vezme­-li tuto argumentaci vážně (a zapomeneme­-li na to, že lidem, kterým bylo v roce 1989 pětadvacet, je dnes pětapadesát; jinými slovy, že na většinu české populace už nestihl minulý režim příliš dlouho přímo působit), co to pak vypovídá o schopnostech těch, kdo přišli po tomto režimu?

Stavět proti sobě „svobodu a demokracii“ a snahu „mít se lépe“ znamená představovat si lidi jako jednorozměrné bytosti. Jako by lidé nemohli chtít obojí… Copak mezi nimi svobodou a lepším životem neexistuje souvislost? Podobný rozštěp se projevil i v nešťastném a poněkud urážlivém tvrzení Pavla Rychetského, že v Polsku, Maďarsku a NDR byly změny v roce 1989 „vzpourou žaludků“, zatímco v Československu šlo (vzhledem k lepší ekonomické situaci) o „vzpouru ducha“, v níž šlo o „svobodu“ a „důstojnost“. Jako kdyby lidé, kteří se mají dobře, nemohli být dost dobře motivováni snahou mít se ještě lépe, zatímco hladovým lidem nemohlo jít o důstojnost. A jako kdyby třeba největší revolta proti socialistické diktatuře, polské hnutí Solidarita, nespojovalo obě motivace: vyvinulo se přece z ekonomických motivů a stalo se skutečně hrdinskou „vzpourou ducha“ za svobodu a důstojnost, nesrovnatelnou s ničím, co v tomto směru vzešlo z Československa.

Pehe a Rychetský, oba při jiných příležitostech inspirativní, aspoň formulovali myšlenku, byť postavenou na scestném stavění „hodnot“ proti „materiálnu“, „žaludku“ proti „duchu“ a těla proti duši. Od mnoha jiných jsme u příležitosti listopadu slyšeli spíš ritua­lizované deklarace oddanosti. „Nereformovaní“, tak se říkalo často členům KSČM, kteří se v devadesátých letech odmítali otevřít tomu, že jejich pohled na svět selhal a vyvodit z toho aspoň nějaké důsledky. Dnes můžeme vidět celou řadu podobně nereformovaných liberálů. Mají stále pocit, že jsou nebo by měli být vítězi dějin, jen v poslední době se dějiny jaksi samy sobě zpronevěřily a tropí hlouposti. Nicméně, budeme­-li dostatečně neochvějně zastávat odkaz Václava Havla či idejí, za které jsme dříve bojovali, je to to nejlepší, co můžeme udělat. Hlavně se neotevřít světu, který nám nastavuje tak zlou a nevlídnou tvář, nic nezapomenout – a nic se nenaučit.

Samozřejmě je ale důležité, co přesně je totemem, jemuž se zachovává věrnost. Pro některé je to „svoboda“, „demokracie“ či „Havel“, což jsou slova vcelku obecná a bezobsažná a mohou znamenat leccos. Pro jiné je dobro především negace zla. Čeští antikomunisté nám v tomto ohledu dali vůbec nejpozoruhodnější lekci. To, když se poslanec Pavel Žáček (ODS) a historik Petr Blažek přidali k deklaraci Evropské platformy paměti a svědomí za „norimberský tribunál“ pro zločiny komunismu. Ještě pozoruhodnější než zpozdilost tohoto nápadu a hysterická snaha postavit komunismus na roveň nacismu jsou signatáři onoho návrhu. Na jednom z prominentních míst je ideoložka Orbánova režimu v Maďarsku, historička Mária Schmidt, dalším je Paweł Ukielski, významný představitel současné polské politiky paměti. Petice se chlubí podporou italských pravicových politiků, včetně Vita Comenciniho ze Salviniho Ligy Severu.

Lidé, kteří „s komunisty nemluví“, najdou snadno společnou řeč s pravicovými autoritáři, kteří dnes představují hlavní ohrožení demokracie v Evropě. Rozhodli se nám připomenout, že v Maďarsku a Polsku fungoval antikomunismus jako zbraň v boji proti liberální demokracii a že v Itálii pravicoví autoritáři používají antikomunismus k delegitimizaci tamní Demokratické strany, mezi jejíž předchůdce patří i úctyhodní italští eurokomunisté. Kdyby naši antikomunisté hráli významnější roli, možná by přispěli k něčemu podobnému. Hrozí například, že tato politická orientace bude mít zásadní vliv na právě vznikající Mu­­zeum paměti 20. století. Je dobré si to pamatovat a mít se před tím na pozoru.

Autor je politolog a novinář.