Původním smyslem bioartu byla kritika čím dál nesrozumitelnějšího, eticky problematičtějšího a komercionalizovanějšího biotechnologického pokroku. Nyní mu však hrozí nebezpečí, že se stane součástí toho, co chtěl sám pranýřovat.
Ekonom, politolog a environmentalista Jeremy Rifkin v knize The Biotech Century (Biotechnologické století, 1998) předložil závratně dlouhý seznam možných technických a ekonomických důsledků objevů na půdě biologie. Zmiňoval klonování zvířat i lidí, vznik transgenetických živých entit či ovlivňování genetické informace nenarozených dětí – a od vydání knihy se opravdu mnohé z toho stalo realitou. Zvýšený zájem o biologii a biotechnologie ovšem vedl k fascinujícímu fenoménu: tkáně, buňky, krev i geny se staly prostředky uměleckého vyjádření. V průniku vědy a umění vzniklo mnohotvárné umělecké hnutí zvané bioart. „Bioumělci“ přišli s etickými argumenty, jež měly pomoci při stanovení rámců pro prolínání etických, uměleckých, politických, technologických a sociálních témat i při hledání nových přístupů k problémům regulace biotechnologického výzkumu.
Nové techniky molekulární biologie a genetického inženýrství bioumělci využívají k tvorbě prapodivných uměleckých objektů: děl, která jsou živými entitami, pěstovanými v laboratořích za pomoci vědomostí, nástrojů a technik, jež genetičtí inženýři využívají při zacházení s tkáněmi živých organismů či při přenosu a replikaci DNA. Některé otázky bioumělci sdílejí s filosofy a etiky. Všichni si všímáme změn v životním prostředí, které je nezvratně ovlivněno lidskými zásahy: vypouštíme jedy do atmosféry i vody, geneticky modifikujeme organismy, mnoho druhů vyhynulo nebo je ohroženo. Jak bude vypadat budoucnost lidstva a dalších živých bytostí?
Akt odporu
Alexis Rockman obavy o svět vyjadřuje svými obrazy. Malba The Farm (Farma, 2000) zachycuje jeho představu nijak vzdálené budoucnosti, v níž je genová manipulace dovedena do důsledků. Chimérická zvířata a plodiny, uzpůsobené větší potravinové výtěžnosti či lepší kompatibilitě s lidským tělem, diváky šokují. Rockmana můžeme označit za bioumělce volbou témat – přestože používá tradiční média.
Odlišný typ bioartu představují díla, která využívají přímo manipulace s DNA. Zakladatelé organizace The Tissue Culture and Art Project (Projekt tkáňové kultury a umění), bioumělci Oron Catts a Ionat Zurr, realizovali sérii Pig Wings (Prasečí křídla, 2000–2001) založenou na laboratorní kultivaci živých tkání z kostní dřeně prasat. Catts a Zurr zároveň publikovali řadu článků, v nichž své volby a záměry vysvětlují: chtěli zkoumat hranice etiky a epistemologie a poukázat na to, že vědou jsou živé bytosti chápány jako pouhé materiály, a genetické inženýrství naopak jako unikátní nástroj k pochopení života vůbec.
Jedním z důležitých cílů uměleckých aktivit v oblasti bioartu je politický akt odporu, zvláště pak vůči komercionalizaci lidského těla, tkání či buněk. Biologické banky, laboratoře a nemocnice obchodují s tkáněmi, buněčnými kulturami nebo gametami ve jménu výzkumu a pokroku, z něhož údajně plyne prospěch pacientům. Tuto běžnou praxi různé státy regulují odlišně, jedno je ale všem případům společné: záleží na poptávce a nabídce trhu. Zejména umělkyně v této souvislosti reflektují vyčerpání významu mateřství či porodu, jež jsou dnes stále častěji považovány za služby, které lze koupit na volném trhu. Obchodní mentalita je s biotechnologií bytostně spojena – reprodukční technologie kouskují akt rozmnožování a jeho emocionální obsah na jednotlivé funkce, z nichž každá je komerčně dostupná. Jedním z hlavních důvodů obav z šíření těchto praktik je rostoucí propast mezi bohatými a chudými: biotechnologie umožňuje bohatým využívat nejchudší ženy z rozvojových zemí jako náhradní matky. Posiluje se tak přesvědčení, že sám život je komoditou. Například feministický umělecký kolektiv subRosa proto kombinuje sociální a politický aktivismus s uměním a kritizuje použití biotechnologií na ženském těle.
Paradoxy bioartu
Daří se však těmto uměleckým dílům mnohdy složité poselství předávat publiku objevným způsobem a zároveň přímo, bez potřeby interpretace či mediace? Ne vždy. Pro jednotlivce bez dostatečného vzdělání je náročné porozumět jazyku, který je přes všechna zjednodušení stále plný technických termínů a konkrétních procesuálních detailů. Kromě toho bioart často vyvolává znechucení nebo údiv, které však nejsou spojeny s reflexí praktik genetického inženýrství a biotechnologických technik nebo snad morálních, politických, sociálních a ekonomických hodnot, jež se ocitají v sázce. Veřejnost by totiž musela znát myšlenky a motivy v pozadí díla nebo mít odpovídající znalosti, kterým se museli naučit umělci.
Bioart charakterizují některé paradoxní aspekty: chtějí-li bioumělci zjistit, jaké jsou dopady biotechnologické manipulace živých těl, jsou nuceni žádat o spolupráci vědce a výzkumníky a potřebují laboratoře a stejné technologie a znalosti, které chtějí podrobit kritickému přezkoumání. Bez spolupracujícího vědce totiž nemohou vykonat skoro nic. Přitom právě dominantní postavení vědy přitom chtějí bioumělci kriticky zkoumat. Zdá se tedy, že v bioartu existují vnitřní metodologické a filosofické rozpory, jakkoli by se dalo namítnout, že bioumělci mají výhodu v tom, že z první ruky poznávají to, co kritizují.
Dále je zde aspekt, na který upozornil už Rifkin: bioumělci a vědci by mohli být snadnými cíli pro nadnárodní společnosti, jež chtějí ovlivňovat veřejné mínění. Mohli by být využiti jako svého druhu okultní mistři, kteří tím, že do společnosti uvádějí konkrétní vynálezy a inovace, rozptylují pozornost veřejného mínění a třeba i oprávněné námitky. To je ovšem přesný opak záměru, s nímž bioart vznikl. Reálně přitom hrozí, že budou kontroverzní techniky a postupy učiněny přijatelnými, a dokonce široce přijímanými, aniž by prošly důkladnou veřejnou debatou a bylo o nich demokraticky rozhodnuto. Nejedná se o žádné fantazírování: po negativní reakci britské veřejnosti na pokus o zavedení geneticky modifikovaných organismů nyní biotechnologické společnosti povolávají bioumělce, aby šířili povědomí o nové výzkumné oblasti syntetické biologie. Britská strategie zneužívání velkolepých uměleckých projektů staví na cenách a veřejných soutěžích. Už v roce 1996 tak firma Wellcome Trust vytvořila ocenění Arts Award, aby odstranila bariéry mezi uměním a vývojem.
Kdo nastaví hranice?
Bioart se zkrátka v některých ohledech stal instrumentem regni, způsobem, jak veřejnosti zprostředkovat určité informace přitažlivě a takovým způsobem, aby se zamezilo dalšímu tázání po tom, o co vývoj vlastně usiluje. Až dojde k nasycení „poptávky“ po etických a politicko-sociálních reflexích, hrozí nebezpečí, že bioartové performance či akce, a nakonec bioart samotný bude korporacemi přeměněn v užitečný nástroj k umetení cestičky biotechnologickým technikám a praxím.
Jedním z největších etických rozporů bioartu vždy bylo jeho instrumentální využívání živých bytostí – a to právě za účelem kritiky jejich instrumentálního využívání… Bioart tak ústí do paradoxu: manipuluje životem, aby stvořil kulturní produkty, jež mají kritizovat způsob, jakým společnost se životem zachází. Vynořuje se ale i řada dalších otázek: měla by například existovat omezení pro aplikování biotechnologických technik v uměleckém prostředí? A pokud ano, nebylo by to vážným zásahem do svobody vyjádření? Kdo by měl tyto limity určovat? A ve jménu jakých etických a politických principů by měla být tato omezení zavedena? Určitou odpověď na tuto otázku dává australská instituce SymbioticA, spadající pod Západoaustralskou univerzitu. Třeba zmínění umělci Oron Catts a Ionat Zurr, kteří jsou s touto institucí spojení, se podřizují stejným pravidlům, která platí pro vědecký výzkum: každý projekt musí být zhodnocen speciální etickou komisí, jež evaluuje potenciální přínosy i rizika projektu a také jeho užitečnost pro vědecké poznání nebo zdravotnictví.
Reflexe výše zmíněných nesnází, otázek a rozporů nám nicméně může pomoci překlenout rozdíly mezi vědeckým, technologickým a bioetickým polem. Uvědomělé zapojení do této interdisciplinární debaty je správnou volbou při hledání obecně použitelných řešení.
Autorka je doktorandkou na Alma Mater Europaea.
Z anglického originálu Bioart: An Interdisciplinary Approach to Humanities and Sciences, předneseného na konferenci Za človeka gre: interdisciplinarnost, transnacionalnost in gradnja mostov, konané v Mariboru 10.–11. 3. 2017, přeložila Marta Martinová. Redakčně kráceno.