Věci lze dělat jinak

S Almou Heikillou o symbióze a kolektivní tvorbě

S finskou vizuální umělkyní, která se ve své tvorbě zaměřuje na svět mikroorganismů, jsme hovořili o stavu současné finské výtvarné scény, ale také o tom, jaký má vztah k environmentálnímu aktivismu a proč v umění dává přednost tvůrčím kolektivům.

Alma Heikillä. Foto Pirje Mykkänen

Není v dnešní environmentální situaci trochu podivné zaměřit svou pozornost nikoli na planetu jako celek, ale na svět hub, plísní a bakterií a učinit navíc tuto oblast prostředkem uměleckého vyjádření?

Na mikroorganismech mě fascinuje, kolik toho o nich nevíme – a pravděpodobně to nikdy nezjistíme. Mikrobi jsou prvotní formou života na Zemi, ale procházeli evolucí společně se všemi dalšími vznikajícími druhy, a podílejí se dokonce i na vzniku mnoha forem neživé přírody. I prvotní vrstva kyslíku umožňujícího život na souši vznikla působením sinic. Naše lidské tělo se stalo tím, čím je, společným vývojem s mikroby. Jsou všude – jsou aktivní součástí veškerého dění na planetě. A pokud je život na Zemi tak závislý na mikroorganismech, nemůže být pochyb o tom, že je třeba vědět o nich více a že je smysluplné se jimi zabývat.

V posledních letech probíhá diskuse o éře antropocénu a o tom, jak lidské jednání ovlivňuje planetu. Trochu mě uklidňuje, že ač nepřetržitě poškozujeme a likvidujeme ekosystémy, život v biosféře zároveň neustále vzniká. Zato lidé by bez biosféry nikdy nemohli existovat. Nová zjištění v oblasti mikrobiologie tak v lecčems zpochybňují převládající pohled na naši roli na planetě i na život jako takový.

 

Proč považujete za důležitý prostředek poznání a komunikace právě umění?

Nejsem vědkyně, ač se o vědu laicky zajímám. V umění využívám spíše tradiční umělecké materiály a díla vystavuji v uměleckém prostředí. Svou tvorbou se ale pokouším nějak strávit, co jsem se naučila. Pro mnoho vědeckých poznatků navíc neexistuje žádné vizuální ztvárnění. Moje instalace a obrazy ovšem kladou důraz na estetickou stránku věci a nemohly by vzniknout vědeckými či technickými nástroji. Například v mikrobiologii většinu bakterií nelze v laboratoři kultivovat za účelem fotografování. Kolem nás i v nás tak žijí formy mikrobiálního života a nelze to předvést žádnou metodou, kterou využívá vědecká dokumentace. Fascinují mě oblasti světa, které lidským tělem nelze bezprostředně zakoušet, protože jejich prvky jsou příliš malé, jako je tomu právě u mikrobiálního života, nebo jsou skryté pod povrchem, jako podhoubí, anebo se dějí příliš pomalu či rychle ve srovnání s lidským plynutím času. Jako umělkyně musím hlavně následovat svou intuici. Kdybych přemýšlela o tom, jak nejúčinněji ovlivnit ostatní, pak bych dělala něco, co mě vlastně nebaví, a nakonec by se našel někdo, kdo by to dělal lépe.

 

Považujete se za aktivistku?

Doufám, že se můžu považovat za aktivistku, ač spíše umírněnou. Ve svém životě, v práci i mimo ni, se snažím najít způsoby, jak spotřebovat méně materiálu a energie. Když jsem na začátku tohoto roku připravovala výstavu v Muzeu současného umění v Helsinkách, zjistila jsem, že se spousta věcí řeší způsoby, které odmítám, a že to nemůžu ovlivnit. Bylo to nepříjemné, zvlášť když se vystavovaná práce týkala biologické rozmanitosti a ekosystémové závislosti. Nakonec jsem ale využila honoráře na nákup jedenácti hektarů lesa poblíž Koli. Nemyslím si, že to je univerzální řešení, ale mně v tu chvíli přišlo smysluplné. Nyní les funguje jako úložiště uhlíku a kompenzuje emise, které vznikly při přípravě výstavy.

 

Proč se podle vás v umění stále častěji objevují kolektivní díla?

Už ve studii Scotta F. Gilberta, Jana Sappa a Alfreda I. Taubera z roku 2012 nazvané Symbiotický způsob života se dočteme, že „živočichové nemohou být podle anatomických nebo fyziologických kritérií považováni za jedince z důvodu rozmanitosti přítomných symbiontů…“ Jednotlivci z biologického hlediska vlastně neexistují. Přitom naše kultura je na individualitě založená a je také klíčem k tomu, jak chápeme umění a umělecké dílo. Pokud zproblematizujeme koncept individuality, zpochybníme i způsob, jak se umění dělá, a zejména to, jak je prezentováno publiku – uvědomme si, jak je dnes důležité autorství. Přitom materiály uváděné v popiscích často vůbec neodpovídají tomu, čím je dílo tvořeno především. Všechno umění jsou vlastně jen výpůjčky a používání věcí, které vytvořili druzí – ať už lidé či ne­-lidé. Možná ale trend dělat věci společně souvisí i s tím, že je to prostě mnohem větší zábava. Při své spolupráci s asociací Mustarinda i při umělecké kolaboraci jsem si všimla, že kolektivní dílo sice často zabere víc času, ale nakonec jsem se při těchto projektech naučila nejvíce. V případě Mustarindy nejde jen o ty, kdo tuto asociaci řídí, ale také umělce či vědce na rezidenčních pobytech a návštěvníky událostí a výstav. Můžeme se navzájem povzbuzovat v práci, být jeden druhému příkladem a zároveň se inspirovat v tom, jak věci dělat lépe.

 

Na co se nyní asociace Mustarinda soustředí? Stala se finská umělecká scéna jejím přičiněním zodpovědnější k životnímu prostředí?

V posledních třech letech běží ve spolupráci s Helsinským mezinárodním programem pro umělce HIAP projekt Postfosilní přechod, v němž jsme se zaměřili na tři důležitá témata: dopravu, energii a jídlo. V posledním roce projektu se budeme soustředit zejména na ekologickou tranzici finské umělecké scény. V současné době je ekologická stopa profesionála v umění obrovská. Většinu omezení je poměrně jednoduché provést, ale přijdou také obtížnější úkoly než méně cestovat. Z pohledu Mustarindy neexistuje jiná možnost než změnit veškeré aspekty umělecké praxe. Nelze dál dělat to samé, jen ekologicky. Jsme zodpovědní za to, abychom budoucím generacím předali umělecké instituce v lepším stavu, než v jakém jsme je zdědili. Umělci, profesionálové a publikum každopádně nemohou řešit problémy izolovaně. Větší instituce by měly jít příkladem a převzít větší díl odpovědnosti.

Situace se nicméně za deset let hodně změnila. Když jsme s Mustarindou začínali, neprobíhala v umění téměř žádná diskuse o ekologických otázkách. Nyní je to mnohem lepší a ve Finsku už pomalu není možné sledovat vše, co se v tomto směru děje. Většina institucí začíná své fungování plánovat s přihlédnutím k environmentální stránce. Dochází tu k mnoha inspirativním změnám. Možná ta nejlepší věc, kterou může relativně malá skupina umělců a výzkumných pracovníků veřejnosti nabídnout, je příklad toho, že věci lze dělat jinak.

Alma Heikillä (nar. 1984) je finská vizuální umělkyně. Je členkou správní rady neziskové společnosti Mustarinda, která poskytuje rezidenční pobyty především umělcům zabývajícím se ekologickými tématy. Na počátku roku 2019 helsinské Muzeum současného umění Kiasma uvedlo rozsáhlou výstavu jejích děl vytvořených speciálně pro tuto instituci.