Normalizační rok na Žižkově

Novela Všichni sou trapný Simony Bohaté vyniká neokázalou, přesto však syrovou evokací doby normalizace bez nostalgických popkulturních odkazů. Žižkovské pavlače ustupují nové zástavbě, ale v lepší zítřky už nikdo nevěří – a v nevýrazné každodennosti mezitím bují strach a zlost.

Druhá novela Simony Bohaté Všichni sou trapný se dnešnímu trendu české literatury vymyká – jde totiž o velmi nenápadné dílo. Děj nepřekypuje převratnými událostmi, mezi protagonisty se neobjevuje žádný superhrdina ani padouch, neděje se tu v podstatě nic. Všechny postavy zažívají trapné okamžiky bezmoci a utápějí se v nejistotě. Lepší vypravěčskou polohu pro vylíčení sedmdesátých a osmdesátých let v Československu snad ani nešlo zvolit.

 

Nikdo nemá klid

Simona Bohatá popisuje ­nespecifikovaný rok ze života studentů a učitelů jedné žižkovské školy. Do děje vstupují i okolní obyvatelé – majitel hospody, místní servírka, skupina štamgastů, policajti nebo prostě obyčejní zoufalci. V každé kapitole přiblíží své nitro jedna z postav, žádná však nedostane k dispozici víc než deset stránek. Do jejich životů tak v podstatě stihneme jen letmo nakouknout, ale hlubšího pohledu ani není třeba. Nejde o to, že by jednotlivé osudy byly nezajímavé nebo příliš předvídatelné; …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky