Vraždění života - básnická redukce

Jan Zábrana, jeho básnický cyklus Zeď vzpomínek ve verzi poslední ruky (1983), rok před autorovou smrtí – to byl úkol proplout mezi cynismem ublíženosti a cynismem zapomnění. Vědomí několikanásobné životní křivdy (věznění rodičů, nemožnost studovat, nemožnost publikovat) živilo i trávilo materiál jeho litanických, improvizovaných „autotextů“, číslovaných jako Ortenovy elegie od první po devátou (osmá chybí, neexistuje). Vnímám, jak obraz básníkovy osobní zkušenosti hořkne s přelomem šedesátých a sedmdesátých let, kdy jádro souboru vzniká, povětšinou pozdě večer, v osamělé klubovně tatranské ubytovny. Tehdy se Zábrana domnívá, že se ocitl v polovině života, což jej uvrhuje do bezvýchodnějších obav, což mu skýtá naléhavější připomínky pokaženého osudu, kdy už se hraje bez trumfů mladosti, s protézami stáří. Dodatečně připojené texty (1972 a 1983) jeho rozčarování nad promarněným, protrpěným časem vyjadřují akutněji, jsou vulgárnější, monotematičtější, prázdnější.

Na …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky