O strakách - na mezi

Svět není černobílý, takové jsou straky, vítězky v bitvě člověka a přírody. Rovnováha se hroutí a jich přibývá. Už byly spatřeny i nad hranicí lesa. Obvykle ale žijí v lidmi formované krajině, nic si neoškliví a rády si přivlastní lecjaký odpadek.

I pro středověké intelektuály byly straky parazité, cizopasily však v říši ducha, přímo na médiu, které této říši umožňuje existenci – na lidské řeči. Straka se latinsky řekne „pica“ a „to je, jako kdyby se řeklo poetika“, praví Isidor ze Sevilly ve 12. knize Etymologií; straky totiž vyslovují zvuky podobné lidské řeči, s patřičnou modulací a důrazem, jen to jejich skřehotání nedává ­smysl. „Kdybys straku slyšel a neviděl, myslel bys, že na tebe volá člověk,“ dodává Isidor dále (a navazuje v tom na římského básníka Martiala). Straka tak vystupuje z podrostu jako falešná a nejistotu působící entita. Kdo k nám promlouvá z houští? Člověk? Nějaký blázen? Básník? Ptačí monstrum nastavující …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky