Sousedský hněv a panská milost

Karol Modzelewski prošel polským 20. stoletím skrz naskrz a dělal, co mohl. Jako politik a historik setrval po nějaký čas v rámci oficiálních struktur, stal se disidentem, několikrát byl vězněn, dal nezávislým odborům jméno Solidarita a byl jejich prvním tiskovým mluvčím. Po změně režimu vedl levicovou Unii práce, byl místopředsedou polské Akademie věd a sepsal oceňované paměti Zaženem dějin klisny! (2013, česky 2015).

Barbarská Evropa (Barbarzyńska Europa, 2004) vyšla v čase snů o pointě evropských dějin v podobě bezproblémové integrace evropského Západu a postsocialistické střední Evropy. Důraz má proto ležet na druhém slově v názvu knihy, aby se ukázalo, že Evropa není jen Římská říše, ale i klubko kmenů na severu a východě, barbaricum, kam ohlas římských institucí dospěl až dlouho po pádu impéria. Náš společný svět obohatily i jejich zvyky a zákony, v rámci integračního projektu má tudíž smysl se k nim odvolávat. Patnáct let od prvního vydání je dlouhá doba, důvod ke čtení knihy se asi trochu změnil, ale stále tu je. Barbarská Evropa dnes může působit jako vyprávění o dávné slávě určitého typu společenství, ke kterému v poslední době leckdo hledá cestu, ať už jí říká družstvo, rodový statek nebo občina a jejím plodem má být komunitní zahrádka, biobrukev, anebo hladce zorganizovaný pogrom.

Velký příbuzný

Na vývoj barbarských společností se dlouho hledívalo prizmatem etnických diferencí mezi kmeny, v nichž byli shledáváni předkové pozdějších národů budujících si státy – první Němec, Litevec či Rus. Modzelewski se snaží dívat jinak. Mezi Germány (o kterých hovoří především), Balty a Slovany vnímá zásadní podobnost, danou již shodným charakterem krajin, které obývají. Možnosti obživy jsou ve sledovaných severovýchodních krajinách velmi podobné, podobat by se proto měly i místní kultury, tvořící společně protipól k středomořské civilizaci. Jejich jazyky se sice navzájem liší, všechny však kontrastují s imperiální latinou či řečtinou. Z tohoto předpokládaného, v zásadě shodného substrátu jednotlivé kmeny během raného středověku přestupují do jiného, postbarbarského času; v Lombardii jindy a jinak než třeba v Rusku. Při tomto výstupu zpravidla dochází k zápisu skutečností do té doby regulovaných tradicí, ke vzniku zákoníků, leges barbarorum. Právě do nich Modzelewski sahá, aby získal materiál vhodný ke zkoumání a hlavně ke srovnávání, umožněnému onou zásadní hypotézou o homogenitě barbarika.

Antičtí spisovatelé užívali literární obraz divochů k tomu, aby ve svých spoluobčanech vzbudili strach, a tak je podnítili k akci, anebo jim naopak ušlechtilé barbary dávali za příklad. V tom se jen málo liší od historiků z 19. či 20. století, třeba těch německých nacis­tických, pro které byl mýtus o svobodě dávných bojovníků odvislé od moci jedince velmi důležitý. Modzelewski sahá po zákonících také proto, aby se podobné literární idealizaci vyhnul.

K zápisu práva obvykle dochází v okamžiku krize, kdy starší systém přestává platit (anebo je třeba jeho platnost suspendovat). Zdánlivě pevné písmo není v tomto případě nástrojem k udržení kontinuity, ale naopak umožňuje změnu podle potřeb zapisovatelů, obvykle králů. I oni však narážejí na odpor. Vůči těm nejzažitějším tradicím jsou bezmocní, mohou je měnit jen zvolna, spíše jsou nuceni užívat je ve svůj prospěch. Klíčem k pochopení této neohebné struktury se u Modzelewského stává tuze atraktivní slovo: soused. Člověk dokonale lokální, a přitom mocný, ač trochu jinak než dnes.

Jak autor upozorňuje v doslovu, naše i římské pojetí moci jako dominance jednoho individua nad druhým, majitele nad otrokem, pána nad rabem, se pro popis barbarských společenství nehodí. V nich jsou všechny instituce kolektivní, a je­-li nějakému členovi kolektivu svěřena moc, lze mu ji zase snadno odebrat. Kmeny, které mají krále, jej mají jako „velkého příbuzného, velkého bojovníka a velkého souseda“. Povstání saských Stellingů v polovině 9. století, explicitně spojované s touhou po obnově starých pořádků, tak nejprve smete rodící se šlechtu – členy vlastní komunity, kteří při spolupráci s franskými dobyvateli sáhli po individuální moci. Porušili fraktální stavbu společenství, v níž se mění měřítko, ale základní struktura buněk držících stejnou měrou sebe i své okolí zůstává stejná.

Společenství práce

Sousedská komunita, ve slovanském kontextu nazývaná obvykle „dědina“, je především společenstvím práce na obrovských plochách řídkých lesů a kamenitých polí, které obyvatelé barbarského severovýchodu potřebují k holému přežití a na kterých konstruují své malé, ostře patriarchální a sousedskými vazbami protkané světy. Podle Modzelewského tvoří spojení s územím základ identity kmenů, které se sice ze svých nuzných chatrčí často stěhují jinam, jak tvrdí například Prokopios z Kaisareie o slovanských Antech, toto kočování však paradoxně představuje průvodní jev usedlého života, neboť mělce oraná půda bez systematického hnojení rychle přestává plodit a musí pak ležet mnoho let ladem. Lokální soběstačnost tu dosud nebyla zbavena své původní krutosti. Sousedské společenství řeší ty problémy, na něž stačí – koordinuje zemědělské práce, chrání stabilitu společenského uspořádání, soudí a trestá. Práci je vždy třeba vykonat, proto se děje v jednomyslné shodě, a „jestliže některý z obyvatel nesouhlasí s rozhodnutím, je mrskán metlami, a jestliže i nadále nesouhlasí, přijde o všechen svůj majetek“, svědčí kronikář Dětmar z Merseburku o jiných Slovanech, Luticích. Narušení jednomyslnosti sněmu disidentním názorem se rovná svatokrádeži.

Na přebalu Modzelewského knihy se skví slavná fotografie „tollundského muže“, jehož tělo bylo nalezeno v jutském rašeliništi v polovině 20. století. Jeho sousedské společenství jej podle všeho obětovalo božským silám. Tělo tu leží ve fetální pozici a s oprátkou kolem krku, aby ukázalo, že vně provázané komunity není život – a smrt často vstoupí i dovnitř. Pokud dojde ke sporu nebo dokonce k vraždě, kola pomsty na dědině není snadné zastavit. Rod má společnou právní subjektivitu, společně stojí proti bohům a pomsta za zabitého člena rodu může být vykonána jakýmkoli členem poškozeného společenství na jakémkoli příbuzném viníka.

Škvíry

Zásada „Pouze ten je vinen zločinem, kdo ho spáchal“, zapsaná v 7. století do vizigótské Liber iudiciorum, není banálním konstatováním, ale v zásadě revolučním výnosem, omezujícím násilnosti v komunitách – ale také jejich moc nad vlastními členy, souseda nad sousedem. Podobně působí i zákony jiných králů, umožňující například ohroženým ženám uchýlit se ke královskému dvoru, a tak omezující svévoli mužů při zacházení s jejich ženskými příbuznými, anebo právo franských králů upustit od popravy zločince odsouzeného k smrti (třeba proto, že nesouhlasil s většinou), a namísto toho jej i s rodinou usadit na královských statcích. Bývalí sousedé pak mají takového člověka považovat za mrtvého, on ale žije a pracuje pro krále. Panovník se tak milostivě sklání k vyvrhelům mezi svými poddanými a týmž gestem oslabuje předivo vazeb, které mělo původně omezovat jeho vlastní moc.

Těmito štěrbinami po lidech, kteří se z nějakého důvodu odloupli od sousedských komunit, se tak dovnitř vlamuje panovnická moc či hierarchizovaný a globální obraz světa nesený římskou církví. Síla sousedstva pomalu odtéká a stará krutá komunita se stává předmětem nostalgických projekcí – i těch našich. Barbarská Evropa nám dává zahlédnout, k čemu se vlastně vztahujeme, když vzýváme autonomní komunity či horizontální, kolektivní způsoby rozhodování. Ona „barbarská“ podoba těchto jevů jistě není jediná možná. Ale je naše. A sluší se o ní vědět.

Autor je komparatista.