Váha člověka

Básnická inventura Kamila Boušky

„Musel jsem se učit psát s balastem, se slovním salátem, pokud jsem nechtěl vyrobit jen další zaručenou literaturu,“ říká básník Kamil Bouška o své nové sbírce Inventura v rozhovoru na straně 22. Jeho nemilosrdný průzkum toho, co zbylo z lidskosti, přináší i přes všechna zjištění o lidstvu vymknutém z podoby nakonec naději na vykoupení.

Jistě znáte Gorkého lakonická slova o lidských možnostech: „Člověk, to zní hrdě.“ I dnes to zní hrdě. Ale vzdálenost mezi vzývaným potenciálem a reálnými výsledky narostla, tudíž to zní také pyšně. O výzvách lidství si můžeme myslet cokoli, vyhnout se jim můžeme stěží. Loni se pokusil nesmrtelné téma potěžkat Kamil Bouška ve sbírce Inventura. Šel na to pochopitelně jinak než Gorkij. Vrazil hlavu téhož člověka do svěráku, přitahoval a díval se, jestli z něj vyteče alespoň kapka lidskosti. Na pětapadesáti stranách své nové sbírky s chutí i proti své vůli, přímo i rafinovaně trýzní sám sebe, své „postavy“, čtenáře, vespolek samé lidi. Přes aktuální politickou parcelaci problému – jako bychom mohli něco změnit, když se dopočítáme i toho posledního kmene na Zemi! – píše Bouška o člověku bez dalšího určení. Univerzálně. Dává osvědčení o nezpůsobilosti i hroudečku naděje komukoli, kdo o ně bude stát.

 

Projít černým bahnem

Protokol Inventury …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky