„Musel jsem se učit psát s balastem, se slovním salátem, pokud jsem nechtěl vyrobit jen další zaručenou literaturu,“ říká básník Kamil Bouška o své nové sbírce Inventura v rozhovoru na straně 22. Jeho nemilosrdný průzkum toho, co zbylo z lidskosti, přináší i přes všechna zjištění o lidstvu vymknutém z podoby nakonec naději na vykoupení.
Jistě znáte Gorkého lakonická slova o lidských možnostech: „Člověk, to zní hrdě.“ I dnes to zní hrdě. Ale vzdálenost mezi vzývaným potenciálem a reálnými výsledky narostla, tudíž to zní také pyšně. O výzvách lidství si můžeme myslet cokoli, vyhnout se jim můžeme stěží. Loni se pokusil nesmrtelné téma potěžkat Kamil Bouška ve sbírce Inventura. Šel na to pochopitelně jinak než Gorkij. Vrazil hlavu téhož člověka do svěráku, přitahoval a díval se, jestli z něj vyteče alespoň kapka lidskosti. Na pětapadesáti stranách své nové sbírky s chutí i proti své vůli, přímo i rafinovaně trýzní sám sebe, své „postavy“, čtenáře, vespolek samé lidi. Přes aktuální politickou parcelaci problému – jako bychom mohli něco změnit, když se dopočítáme i toho posledního kmene na Zemi! – píše Bouška o člověku bez dalšího určení. Univerzálně. Dává osvědčení o nezpůsobilosti i hroudečku naděje komukoli, kdo o ně bude stát.
Projít černým bahnem
Protokol Inventury se čte v důmyslné sestavě. Prvních devět stran nelichotivá preambule o povaze druhu. Bouška ji začíná psát v notorickém okamžiku, kdy udeřily zásadní pochybnosti: Dělám to dobře? Ale co?! Tohle jsem já? A kdo je proboha tohle? Proměna hlediska z rajského „člověk byl“ k dnešnímu „člověk musel, aby mohl“ se udála dávno před napsáním první básně. Zbylé ohledy autor odhodil poté, co se zděsil, že „tu“ nikde není idea ušlechtilého člověka, jehož hodnota by se rozuměla samo sebou. Navenek tedy poctivě, bez příkras kolíkuje univerzální pole pro nás pro všechny, uvnitř vede zápas o půdu pod svýma nohama. Rozhodující zlom, jak naznačují úvodní básně, nastal ve chvíli, kdy se člověk pro sebe, totiž pro člověka, rozhodl zjednat jasno. Šlechtění se vymklo kontrole, sebepoznání se stalo projekcí. V lepším případě dnes člověk sám sebe reguluje, v horším przní. A přitom, jak Bouška trpce prohlašuje, „byly dny, kdy člověk nevěděl o člověku“.
Po vyčerpávající definici druhu následuje třiatřicet stran věnovaných těm nejsveřepějším kandidátům lidskosti. Máme tu ukázkové projevy krutosti, manipulace na mnoho způsobů, vydírání jako základ vztahu, hysterický sebeklam či sebedestruktivní touhu patřit, někam i někomu. Nad tím vším jako pojistka proti výpadku bytí kraluje mělkost prožitku zaklínaná hlubokými city. Projít černým bahnem! Tu začíná být zřejmé, že Inventura je proces, chcete-li cesta, kterou čtenář prodělává spolu s tím, kdo se jí ujal vytyčit. Bouškovi zvlášť záleží na tom, abychom si vryli do paměti, že jsme tvory dokonale vymknutými z podoby.
Vyslovování povědomých hrůz
Opakování, zadrhávání, zdánlivé neobratnosti, které vyznačují nejcitlivější místa autorovy splývavé řeči (básně jsou vysázeny do bloku), mimují nezahladitelné švy lidského údělu, neobjasněné položky pokažených životopisů. Konsternující obrazy i přímá pojmenování kvapí kupředu v překotném rytmu nehledaných slov a čtenář zprvu nevidí, kolik tady bylo vysloveno povědomých hrůz. Iterativní výpověď pracuje jako nebozez nořící se do jeho srdce, aby konečně pochopil, že se mluví o něm. „Člověka přikrývá jediná noc. Přikrývá nás jediná noc.“
A pak, zčistajasna, báseň o vykoupení, snímající z člověka vinu za utrpení, které sám sobě způsobil: „Slyšíte mě, pane? Já vím, někomu jste moc ublížil. Sobě jste ublížil, pane.“ Ale naneštěstí se opakuje situace ze závěru Sladkého života: hlas volající dívky zůstává oslyšen. Burácení vln, kocovina, obyčejná neochota přistoupit blíž znemožňují člověku, aby se poznal v hrůzách, které páchá. Inventura pokračuje dál básní Dějiny, jakýmsi průhledem do dílen lidskosti, kde bezohledným hnětením vzniká jeden každý z nás, a uzavírá se básní Exit, řeklo by se žánrovým obrázkem ze života lidí v MHD, ve skutečnosti břitkým záznamem o hranicích snášenlivosti.
Tady však Bouškův nemilosrdný průzkum nekončí. Proti všemu, co bylo dosud popsáno, stojí poněkud opovážlivě druhý oddíl sbírky, vyvažující zvěrstva lidí osudem konkrétního člověka, který po přestálé bouři zvolna prochází dlouhou nocí do rána, přes iluze, vzpomínky a váhání, uštknutý nejasnou touhou, dokud sám nepozná, „že jsme z jediného světla, ty a já“. Zkuste těch osm závěrečných básní číst, jako byste je po důkladném vypláchnutí úst chutnali poprvé.
Autor je literární kritik.
Kamil Bouška: Inventura. Fra, Praha 2018, 76 stran.