V Ostravě je pořád rušno

Třetím rokem působíte jako dramaturg hudebního programu v galerii Fiducia, ale pořádání koncertů i vlastní hudební tvorbě jste se věnoval už dříve. Jaká je vaše hudební minulost, ať už jde o aktivní muzikantskou činnost nebo organizování koncertů? Čím nebo kým jste byl v těchto aktivitách ovlivněn?

Pohybuji se v hudební sféře už od devadesátých let. Můj pohyb ovšem nikdy nebyl přímočarý, nejlépe ho vystihuje asi sloveso „motat se“. Motám se s basou, kytarou a hlasem kolem různých kapel a divadel a pořádám koncerty, ale dříve jsem se angažoval například i v různých protestech nebo jsem vydával fanzin Hrdina Daniel.

Silný vliv na mě měl étos DIY. Od počátku jsem byl otevřený alternativám na nejrůznější způsoby, takže stát se součástí jakékoli ortodoxní scény pro mě bylo nemožné. Třeba na HC/punkové scéně jsme udělali zářez s voicebandem V koupelně je břitva, v němž jsme většinou někde stranou pódia bez hudebních nástrojů ve čtyřech lidech skandovali s maximálním nasazením své úsečné texty. Podobně exoticky vyhlížely i některé další aktivity. Aktuálně se v hudbě věnuji improvizaci v nejrůznějších ad hoc sestavách, vytvářím hluk – pod přezdívkou Säkkikangas – a organizuji koncerty, nejen ve Fiducii, ale i v klubovně Jeden Tag a v Provozu Hlubina. Máme tady v Ostravě pořád rušno.

Mnoha lidem se při spojení „Ostrava a hudba“ nepochybně vybaví Colours of Ostrava. Co tento dnes monstrózní festival městu podle vás přinesl a co mu případně vzal? A znamenal v něčem přínos i pro menšinové hudební oblasti?

Víte, co je v této souvislosti pro mě zajímavé? Zlata Holušová [zakladatelka, ředitelka a hlavní dramaturgyně Colours of Ostrava – pozn. red.] organizovala za minulého režimu koncerty zakázaných písničkářů a rockových kapel, jako byli Vladimír Merta, Pepa Nos, Bez ladu a skladu a další, což bylo na Ostravsku něco velmi neobvyklého. V roce 1991 jsem za ní přijel do Dolní Lhoty a u branky jsem domluvil první koncert mé první kapely Spontánní křeč na tamním fesťáčku. Tím chci říct, že pro mě je to ve vzpomínkách v první řadě neohrožená žena, která i pro menšinovou hudbu na Ostravsku udělala ve své době mnoho pozitivního. Pak si šla za svým snem, dosáhla na něj a je možné, že ji nakonec převálcoval. Dnes už těžko může o festivalu uvažovat, aniž by brala v potaz, jak uvažují sponzoři. Co všechno tato akce městu dala, vzala, případně mohla dát, ale nedala, to by byla diskuse na dlouho.

Co si ale obecně myslíte o tom, že se masové akce snaží nalákat i publikum mimo svou cílovou skupinu na různé žánrové a alternativně laděné stage? Mně to připadá jako nenasytnost a v podstatě parazitování na něčem, co vytvořil někdo jiný.

Ano, ale nenasytnost je všudypřítomný rys i na okrajovějších scénách. Nepřisuzoval bych této vlastnosti jen negativní známku. Díky ní jsme naštěstí zahrnováni značným množstvím nahrávek, akcí a podobně. Třeba včera mě potěšila zpráva, že na slovenské Pohodě bude hrát experimentální duo Shibuya Motors. Parazitování může být oboustranně prospěšné a životodárné. Více bych to ale nerozváděl – tato problematika má mnoho vrstev, každopádně do pozice obhájce masových akcí bych se opravdu dostat nechtěl.

Když se budeme bavit o nemainstreamové hudbě – na jakých úrovních a v kterých scénách se v současné době v Ostravě uskutečňuje? A podle jakých kritérií se rozrůzňuje?

Tím, že jsem uvnitř, vám o těch kritériích asi mnoho nedokážu říct. Možná je to jednoduše tak, že každý kolektiv – a že jich tady je – má svůj vlastní vkus a okruh přátel mezi hudebníky, kterému věnuje svoji energii. Máme tady Bludný kámen, Chee Chaak Tips, Gin&Platonic, Psychedelic Umami, WMZ, Těžký dým… Pro mě je důležitá také už dlouho zavedená existence Ostravských dnů nové hudby a Ostravských dnů nové opery. Dění tady je pestré a intenzivní a všichni jsou otevření potenciální spolupráci. Ale možná se ptáte na rozdíl mezi dotovanými a nedotovanými aktivitami. Obě mají svá trápení, na pohodlném polštáři organizátoři neusínají ani v jednom případě.

Existuje nějaká forma spolupráce a sdílení i v rámci severomoravského regionu? Dříve jakási spontánní síť fungovala kolem platformy MámaMrdáMaso…

Zrovna tohle mě minulo. A stejně tak mě minulo i založení platformy Hluková sekce / Hluková mystéria, která vznikla ze spolupráce slovenských, ostravských a dalších noiserů. Tím, že teď občas použiji tento název, se vlastně hlásím k jejich odkazu. Dneska lze za svého druhu hegemona na severomoravské scéně považovat festival Chee Chaak. Spolupracuje i s lidmi kolem orlovského prostoru Futra, frýdeckým kolektivem Gin&Platonic a s mnohými dalšími.

Jaká hudba vás osobně přitahuje nejvíce? A řešíte jakožto dramaturg otázku, jak dosáhnout kompromisu mezi tím, co byste chtěl slyšet vy sám, a tím, co by mohlo být atraktivní pro ostravské publikum? A pokud ano, s jakými úspěchy?

Mám rád hudbu, která je nečekaná. Takovou, která umí překvapit, může i atakovat a vůbec jít za hranu. Mám rád pestrou hudbu, a proto potřebuji hodně hudby. A vždycky si ji raději než z nosiče poslechnu přímo na koncertě.

Jak se to v mém případě má s kompromisy, atraktivitou a úspěchy, bych mohl ilustrovat na koncertu freeimprovizačního tria Klap­per/Hodgkinson/Jørgens. Uspořádal jsem ho, i když bylo jasné, že na něj přijde deset lidí a bude mě stát třetinu platu. Ale mohu říct, že to byl jeden z nejlepších koncertů, jaký jsem kdy zažil. Energie tady prostě je.

Jaký typ akcí ve Fiducii či jinde pořádáte? Snažíte se nějakým způsobem narušit zaběhlou podobu koncertu – tedy že vystoupí tři kapely a pak se jde někam na pivo?

Myslím, že mnohé akce se vymykaly z běžného provozu. Například půldenní maratony Noční směna a Ostravský sluchátkový festival. V prvním případě se jednalo o jakousi obdobu série Silent Night, kterou v Praze pořádá label Genot Centre, ovšem v punkovějším duchu, a hráli jsme třináct hodin. Na festivalu Hluková mystéria nebyla, myslím, úplně obvyklá kombinace harshnoisového projektu Usnu? a bartókovských meditací dua Tóth–Stanković. A třeba freejazzoví Thisnis v Ostravě vystupovali vedle anarchopunkerů Afront.

Dlouhá léta byla experimentální hudba v Ostravě (a Opavě) spojena především se sdružením Bludný kámen. Čím se vaše dramaturgie v galerii Fiducia od pořadatelských aktivit Bludného kamene liší?

Myslím, že ve srovnání s Bludným kamenem dáváme ve Fiducii prostor i většímu peklu. Nejsme tolik akademičtí. Nebo ne vždy. Často jsem v terénu, jezdím na koncerty po republice, takže se jedná o dramaturgii – řekněme – aktivní, navíc se, jak už bylo řečeno, přelévá i mimo Fiducii. A kromě toho, že čerpáme grantové prostředky, dávám do akcí i nemalé vlastní peníze, což lze považovat za důkaz, že můj entuziasmus zatím nepolevuje. A v neposlední řadě – máme štěstí, že prostor fotografické galerie ve Fiducii je pro tento typ akcí ideální.