Román 2666 je tříšť obrazů, vypovídající mimo jiné o povaze tvorby jako reflexi a popisu skutečnosti. Roberto Bolaño svým formálně inovativním bestsellerem chtěl především zprostředkovat plnost prožitku světa. Co na tomto textu nepřestává čtenáře fascinovat?
Svazek s názvem 2666 (2004, česky 2012) je solitérní monolit. A přece je to bestseller, senzační čtení, které ovšem má svou váhu, odpovídající rozsahu svazku a renomé svého autora. Chilský spisovatel Roberto Bolaño své čtenáře vysílá na cestu, během níž je nutno se zorientovat v labyrintu různých zápletek a kde se od fádního vyprávění o milostném trojúhelníku dostanou k vskutku odporné podívané, připravené sexuálně delikventním sadistou. Pět kapitol, pět knih, patero základních příběhů, pět sad protagonistů žijících v odlišných dobách, v jiném sociálním a kulturním prostředí. Stárnoucí profesoři, mladí revolucionáři, gangsteři a básníci; vějíř postav je v tomto díle rozevřen nanejvýš velkoryse – tak, aby se nám v jeho jednotlivých částech odkryla podoba kultury, z níž 2666 vzešlo. Jaké důsledky může mít pro instituci zvanou literatura tento ohromný soubor obrazů a črt?
Přehlídka obrazů
Estetická působivost 2666 již byla zaručena v nespočetné řadě recenzí a prodiskutována v nejedné polemice. Protože bylo Bolañovo dílo patrně jednou provždy zařazeno do dějin světové literatury, mohli bychom zdůraznit jiné aspekty rozumění tomuto olbřímímu textu. Nahlédněme ho jako fantastickou přehlídku obrazů kolujících přibližně posledních sto let západní kulturou a pokusme se říci, co tato tříšť vypovídá o povaze tvorby coby popisu způsobu reflexe skutečnosti. Je jisté, že Bolañem literatura nekončí, byť jí zasadil těžký úder, stejně tak ale může platit, že Bolaño oživil tradici kontinuálního vyprávění, aby ji vzápětí rozrušil podle jiných pravidel, než jak tomu chtěli modernisté. Tam, kde byla dříve ceněna nadevše subjektivní introspekce, jednou provždy uzamčená v Proustově vzpomínání, nastupuje kolektivní subjekt s multižánrovým pastišem, jehož jednotlivé části byly vytrhány z ohromného archivu literární historie.
Excentrické, provokativní, brutální a nesourodé. 2666 se čte podobným způsobem, jako se díváme na nekonečné seriály, řady, v nichž se vrší témata a které se odmítají podvolit formě odměňující čtenáře/diváka prožitkem katarze. Pět knih, několikerá časová (historická) vrstva, vyprávění postupující kupředu metodou zevrubného popisu nahodilých okolností, vypravěč zaujatý realitou nás provádí rozsáhlým materiálem, pomalu jej modeluje podle ústředního tématu, aby od něj mohl neustále odbíhat. Bolañovo psaní je vlastně psaním velkorysého formátu, v němž se detail může stát neopomenutelným stavebním kamenem mozaiky a kde ucelený obraz nakonec nemusí znamenat téměř nic, kde montáž nového světa není nikdy završena.
Když budete chtít někomu převyprávět obsah této knihy, ztroskotáte. Ne snad proto, že by nebylo možné zprostředkovat některou z hlavních os, podél nichž je text vystavěn, ale že samotným příběhem nebudete s to vystihnout efekt, který četba tohoto textu přináší. Lze si to ostatně vyzkoušet například ve čtenářské recenzi Tomáše V. Odahy. Autor tohoto „zápisku bibliofilova“ v několika odstavcích popsal, co bylo k popsání, a pokusil se nahlédnout 2666 kritérii původní/odvozený. Jednak se ve svém počínání minul o celou jednu postmodernu a jednak těm, co už měli s 2666 zkušenost, dokázal, že takto prostě Bolaña číst nelze. Hodnotit jeho opus magnum hlediskem originality samozřejmě můžeme, pokud ovšem začneme jednotlivé části celku vykládat jako separáty, záhy skončíme u otázky: Co je vlastně na tomto textu tolik fascinující?
Modus kompilace
Jen pro pořádek, tento nepůvodní kompilát byl v letech prvních vydání nominován na řadu nejrůznějších cen a svému autorovi přinesl posthumně několikeré prvenství. Za všechny jmenujme například National Book Critics Circle Award pro rok 2008. Z hlediska čtenářského vnímáme jako důležité i to, že byl prohlášen za dílo, jež se stalo v duchu Márquezových Sto roků samoty (1967, česky 1971) epochální ukázkou práce až nestoudně talentovaného literárního génia, z hlediska kritického pak připomínáme tvrzení Franciska Goldmana publikované v New York Review of Books. Goldman svým hodnocením zdůraznil vysoce produktivní modus kompilace pracující s mnoha disparátními literárními fundamenty. Jednotliví vypravěči 2666 podle něj reprezentují vlivné poetiky, jejich řeč i obraznost je formulována v mantinelech položených různými modernistickými literárními směry. Autor strávil vše, co se domáhalo širšího přijetí, počínaje tradicí evropských avantgard, přes kritickou teorii až po pulp fiction. Románová jízda nabere rychlost právě ve chvíli, kdy si začneme užívat zřetězených drobných dramat, v nichž se akčnost prolíná s existencialismem a rozsáhlejší epické odbočky se kombinují strohou dokumentací pouze těch nejpodstatnějších znaků reality. A je nanejvýš pochopitelné, nachází-li Goldman v textu stopy sociálněkritické reflexe – Bolaño totiž své dílo staví na hranici, kde se setkávají kapitalistické a rozvojové ekonomiky. Autorova imaginace je příliš úzce spjata s jistým typem politického myšlení, které autora přivedlo na krátkou chvíli až do Pinochetova kriminálu a které lze rozpoznat všude tam, kde se za popisy mexických reálií zrcadlí obrazy fantasmagorické bídy a všudypřítomného brutálního násilí. Teprve přes tento rastr můžeme nahlédnout do prostředí námezdní práce a korporativní politiky Severu, čerpající z cizích zdrojů výrobní lidský kapitál.
Ani tyto politicky výmluvné obrazy sociální a ekologické zkázy jedné středoamerické země ovšem nezakládají úspěch celého díla. I ony podléhají uplatněné tvůrčí metodě, takovému způsobu práce, který ze všeho nejvíc dbá o čtenářovu nasycenost. Bolaño i mnozí jiní autoři nám v různých oblastech kulturní produkce ukázali, že už dávno nestačí předkládat ucelené teoretické konstrukty, že není třeba usilovat o sklenutí příběhu, že toho, co si žádá člověk žijící v éře po velkých příbězích a po velkých teoriích, lze dosáhnout, jedině pokud je tvůrce schopen udržovat co nejdelší dobu vysokou temperaturu svého díla.
A tak jako se občas slýchá, že každý čtenář postmoderní filosofie by ji měl umět odlišit od pouhého uzavírání myšlení do neprostupných kruhů specifických slovníků a zkostnatělých konstrukcí, i my bychom se mohli ptát, co vlastně Bolaño produkuje, jaký typ literatury nám předložil a o čem tato literatura vypovídá. Pokud se chce někdo zabývat výhradně tím, jak je Bolañův text udělán, budiž, sám se ovšem v případě 2666 přikláním k takovému pojetí interpretace, která chce zahlédnout momenty, v nichž se rodí úplně jiný způsob literární komunikace, chvíle, kdy je porušena celistvost literatury a kdy se do uzavřeného prostoru estetických hodnot derou mohutné fantazie o povaze světa. Bolaño nás s urputností světatvůrce zaplavuje představami, jež jsou našemu světu vzdáleny, a nakonec nás opouští ve chvíli, kdy se tato fantazmata mají stát jeho nedílnou součástí. To, co nám při tom poodkrývá, není nic menšího než znepokojující náčrt budoucího, nesmyslného, diskontinuitního světa obrazů, které se pouze zdánlivě organizují do vyšších celků. Je to fascinující zmatení původně srozumitelného uspořádání univerza, v němž na sebe vzájemně působí člověk, text a realita.
Jádro románové formy
Čtenář se ocitá v podobné situaci, v jaké byl o sto let dříve ten, kdo se v pravém čase dostal k často citované práci Györgye Lukácse Die Theorie des Romans (Teorie románu, 1916); a zejména ten, kdo jí porozuměl jako fundamentálnímu příspěvku k ontologii literárních forem, jež nejsou samoúčelnou posloupností inovací uměleckého výrazu, ale které v prvé řadě vypovídají o společenském uspořádání, v němž vznikaly. Lukács v ní vymezil protiklad epopeje a románu coby dvou forem velké epiky. Pokusil se pojmenovat jádro románové formy a přitom zavrhnout dodnes oblíbené esencialistické, formální popisy, jež se spokojují s automatizovanou praxí, která za román považuje všechny rozsáhlé prózy napsané poté, co se etablovala novověká měšťanská společenská vrstva.
Román se podle Lukácse osvědčil tam, kde bylo nutné formulovat „situovanost člověka v moderní době“, kde bylo třeba zachytit proces individualizace hrdiny, tedy kde jde především o „putování problematického jedince (rozuměj románového hrdiny) k sobě“. Svět, ve kterém tato individualita vzniká, už není uzavřenou totalitou, nabízející jasná hodnotová měřítka a opírající se o kategorie dobra a zla. Není místem, v němž jsou role rozdány a literární postava pouze naplňuje schéma, jež bylo kulturně i mocensky stabilizováno. Románový hrdina je jiný, „hledá autentické hodnoty v degradovaném světě“, je ochoten vystavit se určitému typu světa a riskovat vše. Pokud Lukács tvrdí, že směrodatným ukazatelem románové formy je „cesta hrdiny k sobě“, že je nutné, aby protagonista románu podstoupil „cestu od tísnivého zajetí heterogenní, z hlediska individua nesmyslné skutečnosti k jasnému sebepoznání“, pak samozřejmě nelze v jeho definici přehlédnout program modernistické emancipace, usilující zejména o novou „životní plnost“. Ta se v jistém slova smyslu přibližuje nasycenosti, jak jsem se o ní zmínil výše – měli bychom ale být pozorní, neboť tyto dvě varianty „plnosti“ rozhodně neznamenají totéž. Poté, co pokrokové utopie zveličující možnost sebereflexe člověka utrpěly porážku a jejich pozice byly decentralizovány, tušíme úplně jiné možnosti nasycení, které nás od Lukácsova konceptu vzdalují.
Lukácsova urputná snaha prosadit modernistický řád, v němž se střetá rozvažující mysl s tradicemi, dnes postrádá význam; k čemu by také byla „tradiční“ představa vývoje, která považuje „heterogenní skutečnost“ za méně významnou než „sebepoznání“. V tomto bodě Lukács zastaral – a totéž platí i pro jeho uvažování o velké epice 20. století. Román jako nástroj sebeuvědomění člověka? Máme snad na konci procesu čtení opravdu obhlédnout svět jako „homogenně ústrojné kontinuum“, jehož jednotlivé složky se řetězí podle jiného, vnějšího smyslu? V 2666 platí jiná úměra: čím více zakoušíme nasycenost, tím spíše ztrácíme vědomí kontingence.
Když proti Lukácsově staré teorii postavíme Bolañův text, mohli bychom si vystačit s jednoduchým odmítnutím jakékoli analogie. Ano, 2666 bylo vytvořeno ve zcela odlišných kulturních podmínkách, v době, jež rezignovala na mnohé z toho, co Lukácsovi čtenáři oslavovali – přesto ovšem nelze říci, že se Lukácsově teorii vzpírá; ne, ono ji totiž nepřehlédnutelným způsobem rozvíjí a nakonec ponechává napospas dějinám myšlení.
Poznání nesmyslné skutečnosti
Z určité krajní pozice můžeme oba texty přistihnout v momentu společné konfigurace. Na jedné straně to je Lukácsova víra ve svět, jenž byl „degradován“, na straně druhé pak neúprosná praxe jedné kapitoly 2666, nazvané Zločiny. Její vypravěč tu líčí sérii násilností a vražd, které se v průběhu let udály v severním Mexiku a jejichž původce se mexickým vyšetřovatelům dlouhou dobu nedařilo vypátrat. Země, kde se něco takového děje, je vlastně oním degradovaným světem par excellence; je tu zaznamenán rozvrat společenského těla, jež už se chystalo na nové a lepší podmínky práce, úpadek zasahující všechny vrstvy společnosti, nezletilé dívenky i politickou elitu; je to nákaza, kterou se nedaří zastavit, metaforicky zesilovaná obrazy rozšiřujících se skládek odpadu, na nichž hospodaří nejbědnější lidé. Bolaño líčí tento proces všeobecného zmaru s pozoruhodným zápalem realisty, jenž se zaměřuje na dlouhé detailní popisy. Intenzita výsledného díla, zvláště v jeho rozsahu, nutně zasáhne čtenáře na těch nejcitlivějších místech.
Zároveň je ovšem zřejmé, že se snaží naprosto vyhýbat všemu, co by tento úpadek chtělo využít ve věci poznání „nesmyslné skutečnosti“. Společnost se stává tělem, jež reaguje na bolest. Řada zločinů se neuzavírá, každým rokem je znásilněno a zabito tolik dívek, až to vyvolává vlny občanských nepokojů. Architektura kapitoly nedovoluje opustit scény krvelačného šílenství a už vůbec nedává vyvstat žádnému vědomí, které si uvědomuje mantinely světa, v němž se tyto hrůzy odehrávají. Detektiv, který případy vyšetřuje, je unavený muž zavalený prací a osobními problémy. Domnělý původce zločinů je – jak se ukáže později – vlastně jen postavou, která tuto kapitolu propojuje s ostatními. Uprostřed famózního divadla krutosti prostě nestojí žádné individuum, žádný subjekt, usilující o „životní plnost“ nebo o rozpoznání etických a (a)morálních rozměrů hrdinství. Takovéto mantinely, v nichž by se subjekt utvářel, Bolañovo dílo nezná a znát nepotřebuje. Všechny ty zpackané osudy, o nichž vypráví, rozhodně nikam nesměřují, jejich závažnost je určována pouze věrohodností jejich uměleckého zpracování. Bestiální vraždy sotva odrostlých holčiček jsou podány výhradně jako svodka dobře udělaných zápisů z terénu, přičemž ti, co je vyšetřují, se čerta starají o svou práci. Co nejde vyřešit, smete se pod stůl, hlavně aby měli podezřelí během domovních prohlídek ve svých barech dostatečné množství tequily – a pokud se jednomu z detektivů udělá ze vší té hrůzy špatně, pak jen v důsledku vyčerpání. Žádný hrdina zběsilce nezastaví, i když by si to čtenář navyklý na stabilizované žánry detektivek a thrillerů přál sebevíc.
Vrátíme-li se k Lukácsovu teoretickému konceptu, sledujeme v nejlepších pasážích 2666 úplně jinou literární formu, než je ta románová. Formu bez hrdiny a bez snahy o to nahlédnout svět alespoň na okamžik jako ucelené kontinuum, byť seskládané z mozaiky mnoha dílčích, se zaujetím převyprávěných obrazů. Její plnost už nemá s existencí a subjektem vůbec nic společného; jde tu výhradně o zprostředkování plnosti prožitku světa, a to v co nejintenzivnější formě. Svět emancipujícího se individua, udržující jistý etický obsah lidství, se zhroutil – a troufám si tvrdit, že spolu s ním zanikají i žánry, které nám chtějí zprostředkovat palčivá existenciální dilemata lidí pokoušejících se svým jednáním zachovat alespoň zbytky smysluplného, uceleného světa.
Právě v tomto smyslu Roberto Bolaño píše nikoli jako renomovaný autor na stipendijním pobytu, ale jako člověk, který ve svých textech zpracovával žitou zkušenost ze světa periferie, světa, který se odehrává za horizontem západní zkušenosti blahobytu a sociální stability. Román 2666 může fungovat jako ohromný archiv nesouvisejících slovníků, některé jeho části mohou být určeny čtenáři, který ocení a rozpozná „psaní o literatuře“, jinde zas může vypravěč vsadit na odlišné, masovému publiku o poznání bližší topoi. A je pochopitelné, že jen s obtížemi povedeme mezi těmito vrstvami čistý řez a že se tento rozsáhlý celek bude zpěčovat analýze. Podstatná je tu bezprostřední fascinace světem v jeho nasycené a zároveň také nevyčerpatelné plnosti, po níž přichází na řadu manická potřeba vytvořit na půdorysu této zkušenosti druhotnou, paralelní literární skutečnost.
Do původního lukácsovského vztahu subjektu a světa proniká chimérická vlna obrazů převzatých z dob, kdy si žánrové dělení a typologie hrdinů vynucovaly určitý typ smysluplného uvažování. Tehdy snad ještě byla možnost oddělit vrstvy umění závažného, pracujícího v duchu Lukácsova popisu, a forem určených k pouhé reprodukci. Bolañovo 2666 tyto mantinely ruší a zároveň nás vede k úplně jinému způsobu konzumace těchto kulturních produktů. Otevírá nové perspektivy fantazijního světa, aniž by ovšem ztrácela ze zřetele zkušenost s prožitkem konce jedné z epoch západní kultury.
Autor je antikvář a literární kritik.