O počínajícím suchu a lidech, kteří s ním nic nezmůžou - literární zápisník

Když v lednu napadlo tolik sněhu, že mohl na zahradě zacvaknout běžky a přejet přes pár kopců k nejbližšímu lokálu, majitel lesa a zemědělec zálibně vykukovali z kuchyňského okna na náves, dvakrát denně vycházeli za humna a radovali se ze závějí, kterých dlouho neubývalo. Ladovská zima, křičeli blahem jeden na druhého a předháněli se, komu z nich sníh déle vydrží. „Do února!“ volal sedlák. „Do dubna!“ odpovídal lesák, „to by se pak brouk dvakrát nevyrojil!“ „Vody bude jak za starých časů,“ pěli na závěr unisono.

Tůdle, říkal si, když je tak poslouchal.

Přišel únor a kola zkázy se dala do pohybu. V sobotu druhého začíná ze závěje valem ubývat. Bílá čepice na psí boudě odkapává ze všech stran. O den později sněží, v noci minus patnáct, feny zahnal domů a před spaním se radoval, že letos pod sněhem vodovod prostě nezamrzne. Desátého února: sníh, silný vítr, kraj zalehla těžká mlha. Nepamatuje si, že by v minulých letech něco podobného …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky