Underground bez sentimentu

O knize Podzemní symfonie Plastic People

Dějiny odporu vůči normalizačnímu režimu i dějiny tehdejší represe významně obohacuje kniha Podzemní symfonie Plastic People. Zdánlivě prozkoumaný terén českého undergroundu totiž s pomocí dosud nezveřejněných pramenů novátorsky interpretuje.

Když se v Česku řekne underground, naprosté většině lidí se vybaví kapela Plastic People of the Universe (PPU), jejíž osudy byly v mnohém pro českou druhou kulturu určující. Příběh legendárního uskupení přitom rezonoval nejpozději od roku 1976 i v zahraničí, kde se PPU stali jakýmsi modelovým příkladem neoficiální kultury z východního bloku, která v jiných podmínkách usilovala o podobnou nezávislost a autonomii na vládnoucím establishmentu jako kontrakulturní hnutí na Západě. Česká podzemní kultura a PPU zvláště nejsou v současnosti žádná terra incognita; většina publikací, které se fenoménu kulturní opozice v bývalém Československu věnovaly, měla nicméně dosud spíše charakter zaujatého kronikářského přístupu, jenž není prost emocí, a nutně tedy působí značně subjektivně. Spíše než o interpretace šlo o více či méně sentimentální vzpomínání, kterému byla jakákoli hlubší analýza cizí. To ovšem neplatí u studie Podzemní symfonie Plastic People historika Martina Valenty a jedné ze …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky