Jak psát vědu?

Dobro a krása kreativní nonfikce

Věda je zpravidla spojována s „objektivitou“. Ta ale často spočívá hlavně ve složitosti až kryptičnosti sdělení. Kreativní nonfikce oproti tomu přiznává nutnou subjektivitu výzkumu, nebojí se osobní angažovanosti, a zvláště v sociálních vědách se tak stává srozumitelnou technikou psaní, propojující vědu s literaturou a empirii s imaginací.

„Nikomu to neříkejte, ale zastávám názor, že textu by měl rozumět jenom jeho autor.“ Když mi tuhle větu jako začínající doktorandce jeden učitel řekl, chvilku jsem se cítila slavnostně: díky tomu, že se mnou šlechtic akademické sféry sdílí iniciační tajemství, i proto, že jsem vstupem do světa vědy získala povolení vytvářet intimní literární světy. Ta věta mi hlodala v paměti. I když bylo pohodlné ji přijmout – vědecký status vědy, které nikdo nerozumí, se snadno obhajuje – a v proudu doktorandských povinností scházela energie ji systematicky zpochybňovat, dráždila mě.

 

Sociologická poezie

Se zapouzdřeností, kterou onen učitel ospravedlňoval, by ostatně velká část akademiků nesouhlasila. Představa, že skutečná věda spočívá v produkci a kumulaci poznatků kdesi ve slonovinové věži, se rozpadá a spolu s tím vznikají různé druhy angažovaného výzkumu i nové způsoby, jak vědu přiblížit lidem mimo akademickou sféru: jak o výzkumu psát poutavě a …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky