Black metal bez warpaintu

Kdybychom o formaci Caïna věděli jen to, že hraje black metal, a někdo nám řekl, že se na jejím albu Litanies of Abjection (2013) nachází zhudebněný vzkaz, který frontman sepsal před pokusem o sebevraždu, mohli bychom se důvodně ušklíbnout a pochybovat o jeho autenticitě. Dějiny black metalu, respektive jeho dominantní skandinávské vlny jsou smrtí i velkými gesty protkány a během několika dekád si žánr spojený s agresivitou či okultismem pro tyto své sugestivní, ale dnes už nepřekvapivé záliby vytvořil bezpečná útočiště. To ovšem neznamená, že přestal inspirovat. Naopak. Navzdory nejrůznějším stereotypům zůstává black metal relativně svobodným přístavem, který vábí outsidery všeho druhu. Jedním z nich je i Andrew Curtis­-Brignell, hudebník, který dlouhodobě oponuje převládajícím blackmetalovým tendencím. Z metalu si vypůjčuje dravost, agresivitu či temnotu, ty ale snoubí s vlivy jiných žánrů – a především s neortodoxností a ne­­ochotou následovat jakékoli trendy. Když se v roce 2015, po desetiletí hudební aktivity, veřejně přihlásil k feminismu, byli za to on i autorka článku publikovaného na portálu Exclaim dlouhé měsíce verbálně napadáni – mimo jiné proto, že Curtis­-Brignell jako jeden z prvních blackmetalových hudebníků otevřeně promluvil o sexismu, kterým je scéna chorobně prorostlá. Směřování proti proudu metalového siláctví a machismu je pro Curtis­-Brignella typické.

Hnusná hudba

Na albu Gentle Illness, které vyšlo loni na podzim u britského vydavatelství Apocalyptic Witchcraft a o jehož distribuci se stará velký francouzský metalový label Season of Mist, se Curtis­-Brignell obrací do svého vlastního nitra. Název úvodního tracku Your Life Was Probably Pointless (Tvůj život byl nejspíš zbytečný) na první pohled pomrkává po obvyklém blackovém nihilismu, ve skutečnosti se ale jedná o velmi osobní příběh o životě s duševní poruchou. „Odmítám názor, že být autistický nebo bipolární je kdovíjaká superschopnost. Tou myšlenkou pohrdám. Je to lidské, jednoduše lidské – a právě to musíme normalizovat,“ říká Curtis­-Brignell v jednom ze svých přímočarých a přesných komentářů – tentokrát k tomu, jak společnost vnímá duševní onemocnění. A vyvrací i další klišé, totiž že blackmetaloví hudebníci nutně inklinují k pravici. Curtis­-Brignell je nejen na svém twitterovém účtu hlasitým kritikem současné britské politické garnitury. Také své osobně laděné album ostatně rozšiřuje o sociální rozměr, když upozorňuje na fakt, že v jeho rodné zemi je duševně nemocným odpíráno čím dál více služeb, a přirovnává to k přístupu, jaký konzervativní vláda zaujímá k lidem bez domova.

„Upřímně řečeno, nečekám, že by se ta deska mohla lidem líbit,“ prohlásil Curtis­-Brignell v rozhovoru pro zine Astral Noize. Nabízí se otázka, zda je možné si zamilovat hnusnou hudbu. Právě taková hudba totiž na Gentle Illness je a právě tímto přídavným jménem ji lze docenit. Caïna na aktuálním albu dokáže zaujmout neotřelou melodikou, tu ale snoubí s nesmírně zlověstným a neprostupným lo­-fi hlukem. Curtis­-Brignell black metal využil k velmi niternému vyjádření – a to tak nekompromisním způsobem, že žánroví puristé mohou jen stěží něco namítat. Přesto britský hudebník vychází odjinud než hrdinové klasického, severského blacku. Z nich se Caïna pravděpodobně nejvíce blíží projektu Skitliv, na jehož jediném albu zhudebnil Maniac, někdejší zpěvák norské kapely Mayhem, svůj sestup do hlubin závislostí a mizérie. Osobní tón se promítal i do tvorby dalšího drogám propadnuvšího vyvrhele metalové scény, Blakea Judda z amerických Nachtmystium. Curtis­-Brignell ale hudbu chápe především jako cestu k úlevě od duševní tíže, v utrpení se nerochní a na drogovém eskapismu nenachází nic, co by bylo hodno obdivu. Přitom zachází mnohem dále než oba zmínění, pokud jde o extrémnost hudby.

Zmatek v hlavě

Gentle Illness začíná samplem, který chvíli napíná posluchačovy nervy, než se překlopí do zlostné blackové vichřice. A jelikož se tu pracuje s lo­-fi estetikou (na technické stránce nahrávek Curtis­-Brignellovi nikdy příliš nezáleželo), atmosféra desky není nijak dramatická ani pompézní. Právě naopak: je tak řídká, až se v ní těžko dýchá. Skladba Canto IV se ztrácí v chladných chodbách industrialu, titulní Gentle Illness se po poměrně něžném začátku zvrhává v očistný hluk a následující Contactee Cult dominuje zoufalý hlas, který jako by se snažil proniknout bariérou ostnatého drátu. Stejně jako dříve ani tentokrát Curtis­-Brignell neusiluje o libozvučnost. Desky projektu Caïna jsou chaotické – jsou spíše přímým odrazem zmatku v tvůrcově hlavě než reflexí jeho duševního rozpoložení. Ve skladbě My Mind Is Completely Disintegrating je však blacková estetika v podstatě opuštěna a zavládne nečekaný klid: ve vzduchu jako by visel náznak osvobozujícího smíření.

Když Curtis­-Brignell hovoří o hudbě, která ho ovlivnila, zmiňuje – vzhledem k žánru, který sám hraje, možná trochu překvapivě – The Cure a Killing Joke: „Obě kapely v sobě mají něco pastorálního, mytického, jsou výrazně melancholické a zachycují urbánní úpadek.“ Logická je naopak spřízněnost s dnes neaktivními Jesu, postmetalovým projektem, který založil Justin Broadrick po rozpadu dua Godflesh. Výrazná introvertní nálada a naprostá otevřenost (osobní i žánrová) pak Caïnu přibližuje k Drowse, dalšímu one­-man projektu, pod jehož střechu se se svými chmurami skryl portlandský hudebník Kyle Bates.

S kůží na trh

„Párkrát jsem během své kariéry předstíral, že je Caïna kapelou. Teď už je mi jasné, že jsem v podstatě sólový hudebník, který si vede svůj deník,“ charakterizuje Curtis­-Brignell své umělecké snažení. Při pohledu na vývoj jeho projektu to dává smysl – odmlčoval se a znovu vracel podle toho, jak těžko hudebníkovi zrovna bylo. Do intenzity jeho aktivit se kromě toho promítlo i narození syna (jeho matkou je mimochodem žena, která Curtis­-Brignella zachránila při výše zmíněném pokusu o sebevraždu). Každá z desek tematizuje, co se v dané době Curtis­-Brignellovi právě honilo hlavou: například v případě alba Setter of Unseen Snares (2015) to byla hrůza z kolapsu osobního, ale i globálního, ekologického. Estetika Caïny se v průběhu let proměňovala, nikoli ale upřímnost jejího tvůrce, který se nikdy neschovával za blackmetalovým warpaintem, a naopak šel od samého začátku doslova s kůží na trh. A to vyžaduje daleko více odvahy než vzývání satana.

Autor je hudební redaktor Radia Wave.