Stát se velrybou

Nakladatelství Dybbuk loni vydalo třetí svazek Díla Ladislava Nováka, zaměřený tentokrát na básníkovu překladatelskou činnost, kterou edičně zpracoval Michal Jareš. Překlady přitom navazují na předchozí dva soubory věnované Novákově původní básnické tvorbě Dílo I a II (2017; recenze v A2 č. 14/2017), které edičně připravil Petr Kuběnský. Do posledního svazku sebraných spisů se kromě nejznámějších Novákových překladů eskymácké a indiánské poezie, shrnutých do souborů Písně Vrbovýho proutku (1965) a Zrození duhy (1978), a kromě výboru z básnického díla Aimého Césaira Trpký čas (1968), na kterém se podílela Bohumila Grögerová, dostaly i méně známé překlady z Novákovy rodinné pozůstalosti, kterou spravuje Michal Resl.

Slova nelze vlastnit

Kromě již zmíněných knižně publikovaných překladů eskymácké a indiánské poezie, doplněných o básně, jež nebyly do původních vydání zařazeny, jsou v přítomném svazku zastoupeny i Novákovy překlady, které vyšly pouze časopisecky ve Světové literatuře: orální africká poezie (1959), verše afrického básníka Keita Fodéby (1961) a dvě básně rakouského dadaisty Raula Hausmanna (1967). Rovněž byly zahrnuty Novákovy překlady soudobého francouzského básníka Édouarda Jaguera, z nichž některé vyšly původně jako bibliofilie (Dějiště stávky, 1968) nebo časopisecky v Sešitech pro mladou literaturu (1968) a ve Výtvarné práci (1966). Do Díla III ovšem Michal Jareš zařadil také překlady, které se našly v Novákově pozůstalosti a jsou otištěny vůbec poprvé. Jedná se především o převody babylonské poezie, na nichž Novák pracoval od poloviny padesátých let, či o tři básně maďarského básníka Sándora Weörese z počátku sedmdesátých let, kdy Novák začal připravovat jeho výbor s maďarským bohemistou Bélou Hapem alias Efraimem Israelem. Z jejich spolupráce však nakonec sešlo.

Próza je zastoupena povídkou kubánského spisovatele amerického původu Calverta Caseyho, autora stylově blízkého kubánskému spisovateli Virgiliu Piñerovi. Caseyův Milostný románek přeložil Novák s Jaromírem Ošmerou rovněž pro časopis Světová literatura (1966). Bohužel se kvůli svému rozsahu do třetího svazku nevešla Novákova nejrozsáhlejší překladatelská práce – výbor z próz německého romantika Achima von Arnim Mužíček z madragory, jenž vyšel roku 1973 v nakladatelství Odeon s doslovem Hanuše Karlacha. Nakladatelství Dybbuk jej tedy vydalo v nové ediční úpravě alespoň elektronicky.

Přestože rozsahem patří Mužíček z mandragory mezi největší Novákovy překladatelské práce, nejvýznámnějšími zůstávají jeho překlady eskymácké, indiánské, africké a babylonské poezie. Tyto texty totiž od počátku skrývají to, co je na nich nejzjevnější – svou anonymitu, danou nejen oralitou, ale rovněž i z toho plynoucí lhostejností k roli autora. Autorský rukopis je tu potlačen natolik, až se zdá, že společně zakoušená anonymita každou autorskou tvorbu usvědčuje z instrumentálního vztahu k umění a literatuře – primární je zachytit slovy to, co se kolem zázračně děje, a teprve pak si můžeme klást otázku po originalitě vyjádření. Slova nelze vlastnit – jakkoli jsme si z vlastnění díla vytvořili celou uměleckou kulturu a zbytečně ji zatížili právními nároky autorství. Je lhostejné, co kdo řekl, mnohem důležitější je uvědomit si, že to bylo řečeno.

Já jsem ta velryba

Novákův zájem o orální poezii přírodních národů jako by přímo souvisel s jeho zájmem o moderní poezii vůbec. Jako by se Novák chtěl svými překlady navrátit ke kořenům moderní poezie. V doslovu k Písním Vrbovýho proutku píše: „Naše pojmy ‚umění‘ a ‚umělec‘ jsou Eskymákům naprosto cizí. Slavný Lautréamontův výrok došel u nich toho nejskvělejšího naplnění: Umění dělá (nebo ještě nedávno dělal) skutečně každý.“ Podobně ve své poznámce k překladům indiánské poezie, jež vyšly v časopise Latinská Amerika a staly se později základem Zrození duhy, se Novák zmiňuje o Lautréamontovi v souvislosti s vlivem indiánské poezie na poetiku tohoto francouzského básníka. Kořeny moderní poezie totiž vyrůstají z něčeho jiného než z našeho vnímání pojmů „umění“ a „umělec“, nebo z našich definic literatury – vyrůstají z jakési nezformované a nepostižitelné anonymity, jež promlouvá ústy pěvce: „Já sem ta velryba/ vobrovská velryba/ co rozráží vody/ aby se vyfuněla/ aby se nadejchala vzduchu.“ Citovaná Píseň vo velrybě z eskymácké poezie je dokonalá ve své jednoduchosti: zpěvák opěvuje velrybu tak dlouho, až se jí sám stává. Mění se ve velrybu, která teprve díky němu začíná zpívat.

Nejedná se jen o ztotožnění překladatele s neznámým autorem básní, ale o fenomén ztotožnění vůbec, o ztotožnění coby základ veškeré moderní básnické tvorby. Tak jako Novák propůjčuje hlas neznámým básníkům, propůjčuje neznámý básník svůj hlas velrybě, aby za ni mohl promlouvat. Umělec splynul s neznámým hlasem příslušníků zapomenutých národů. Podobně jako Aimé Césaire mluví za Afričany a eskymácký básník za velrybu, mluví Novák za poezii nejen přírodních národů tím, že ji překládá. Anonymita jakožto základní rozměr básnické tvorby se přitom neprojevuje jen ve volbě orální poezie, ale i v samotném faktu překládání. Básník se zbavuje svého původního autorského hlasu a propůjčuje jej jiným, aby mohli vyprávět svůj příběh. Novákovy překlady se tak stávají jakýmsi klíčem otevírajícím jeho básnické i výtvarné dílo jako nějakou šifru.

Básník, který koktá

Opěvovat život vlastně znamená stát se anonymním. Pěvec musí nechat svět na sebe působit natolik, až nakonec ztratí řeč: „Ach můj zpěv/ už nemá sílu/ a já koktám/ hledám slova/ to sem já/ ajája ája“ (Ivalujartjukova píseň). Je tak zasažen životem, že nemůže zpívat, natož mluvit, a začíná se podobat textu, ve kterém se objevují trhliny způsobené časem jako v Úryvcích značně porušených babylonských žalmů: „………/ ………/… hvězdo večerní/ ty okouzluješ bohy i lidi“. Právě tato porušení daná nemohoucností řeči – která se trhá již při prvních nárazech času, až se zdá, že porušení spočívá v samotném jejím základu, ve schopnosti promlouvat ke světu – jsou možná pravým důvodem Novákova překládání i jeho volby vybraných textů. Báseň pak nemůže být nic jiného než „pouzdro na pomalu umírající listy“ a básník nic než „já mimo všechny stupnice“. Slovy Aimého Césaira jde o „totální ztotožnění“, které je natolik silné, že nevíme, „co právě míjí“.

Teprve v kontextu Novákových překladů se naplňuje význam jeho autorské tvorby: „Lidé mají uši, ale nemají sluch, a dvůr má svou vlastní čtverhrannou melodii.“ Čtverhranná melodie dvora z Hausmannovy básně Tři jedličky v Novákově překladu připomíná jeho vlastní fónickou a grafickou poezii – upomíná na to, že se Novák nejen svými překlady, ale i svou původní tvorbou pokoušel naslouchat tomu a dívat se na to, od čeho běžný člověk odvrací svůj sluch i zrak, protože „dívat se“ a „naslouchat“ dvoru nepokládá za podstatné.

Autor je spisovatel.