Na dvorku - sloupky psané na vodu

Červená plechová vrata, červená jako hustší krev, jako kohoutí lalok. Oprýskaná a místy zrezivělá. Přesto je ve vzpomínce vidím jako něco rozhodného, něco na svém místě. Asi to má co dělat s tím, že vrata našeho dvorku bývala pořád zamčená, a také s hlaholem těžkého plechu, který vydávala. I s tím, jak rozpačitou scénu ta červená vrata ukrývala!

Náš dvorek byl ubožák k pohledání. Maličký, hrbolatý a plný kamenů, které trčely ze stoleté udusané hlíny. Říct hrbolatý nestačí. Náš dvorek byl vypouklý a navrch hrbolatý! Vcházelo se na něj z chalupy, u vstupu se válely dvoje troje dřeváky – do těch ses musel v bačkorách obout. Jako by sis v bandorách vyšlápl do šikmého kameniště. Kymácel ses, škobrtal a nějak plnil práci, kvůli které ses na dvorek vypravil.

Odevšad trčely bezúčelné tyče. Bidla a prkna si navzájem překážela. Pod stříškou, taky nakřivo, se tísnili tři zbídačení kamarádi: kurník, hranice dříví a rozeschlá psí bouda, ve které žilo uhlí. V koutě na dešti stojí …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky