Červená plechová vrata, červená jako hustší krev, jako kohoutí lalok. Oprýskaná a místy zrezivělá. Přesto je ve vzpomínce vidím jako něco rozhodného, něco na svém místě. Asi to má co dělat s tím, že vrata našeho dvorku bývala pořád zamčená, a také s hlaholem těžkého plechu, který vydávala. I s tím, jak rozpačitou scénu ta červená vrata ukrývala!
Náš dvorek byl ubožák k pohledání. Maličký, hrbolatý a plný kamenů, které trčely ze stoleté udusané hlíny. Říct hrbolatý nestačí. Náš dvorek byl vypouklý a navrch hrbolatý! Vcházelo se na něj z chalupy, u vstupu se válely dvoje troje dřeváky – do těch ses musel v bačkorách obout. Jako by sis v bandorách vyšlápl do šikmého kameniště. Kymácel ses, škobrtal a nějak plnil práci, kvůli které ses na dvorek vypravil.
Odevšad trčely bezúčelné tyče. Bidla a prkna si navzájem překážela. Pod stříškou, taky nakřivo, se tísnili tři zbídačení kamarádi: kurník, hranice dříví a rozeschlá psí bouda, ve které žilo uhlí. V koutě na dešti stojí pumpa. Pumpuju vodu do kýble, rozhlížím se a vidím, že jsem s popisem u konce.
Anežka vstává v půl páté, v pět zabíjí. Když se vzbudím, už stojí rozkročená v bandorách na dvorku a uvazuje králíka pod stříšku. Od pusy se jí kouří.
„Dobrýtro,“ vítá mě jakoby nic.
„Proč jsi mě neprobudila? Prosil jsem tě, abys mě probudila!“
„To bys toho viděl.“
Anežce je úplně jedno, že mě neprobudila. Nebude o tom mluvit. Příště to udělá zas.
Krev odkapává z řezáků po těžkých pomalých kapkách. Pod králíkem se v prachu tvoří jamka krvavého bláta. Anežka opatrně svléká běhy a přeřezává pírko. Na bolavých znetvořených nohou, o které se jí třou koťata, spočívá v kameništi s červenými vraty a fiká nožem okolo polostaženého těla. Hladce kůži odlupuje, páře ji, s nejtišším rupáním a měkkými lupy. Růžový a namodralý a bělavý sloupek, který se před ní v páře rodí, se leskne a osychá uprostřed dvorku. Pytlík stahované kůže se zarazil o lebku, ale Anežka to všechno neuřízne jediným pohybem nože. Napne, táhne a přitom obratně ofíká uši, oči, čumák… rup – staženou kůži hodí do škopku a vyškubne králíkovi oči. Do koťat střelí, nevěřícně pokládají packy na odhozené oči. Bulvy se obalují prachem, koťata se po nich bláznivě vrhají a vzápětí se bláznivě lekají a uskakují do stran. Oči jsou myši. Po chvíli už je soustředěně žerou, žvýkají zadními zuby, hlavičky na stranu. Anežka zatím králíka vyvrhla a horká střeva rozházela kolem. Velká kuřata, slepice a kohout je tahají a vodí po dvorku.
Vidím, jak Anežka zeširoka stojí před staženým králíkem. Vidím před sebou, jak modré tělo na ranním vzduchu vadne a mat potahuje oloupané lesknoucí se svaly a pára kolem řídne. Před očima mám dlouhé vnitřnosti, na které se lepí prach a hlína, až se jejich jiskra ztratí. Byly by i jiné historky ze dvorku, jiná Anežka – ale dávno to je všechno ve tmě. Dovedu z ní ledacos vyvést, jenže do světla, jemuž ona už nerozumí. Do světla, co „už pro mě není, holečku“. Přesně tady na dvorku to dlouze končí. Jsme naposledy opravdu spolu: ve chvílích chytání matu, v minutách zakalování, v pohasínání, které doprovází červená skvrna vrat.