Sbírka Co když Natálie Paterové zaujme promyšlenou komponovaností i silou osobní perspektivy. Autorka popisuje nesnáze soužití mezi dvěma lidmi, vědomí vlastní nedostatečnosti, smutek a podává i svědectví o smrti.
Co lze s jistotou říct o sbírce básní, je většinou jen pravda okamžiku pro jediného vnímatele. Co po čase zbývá, je působivý matný dojem, který nabude zřetelnějších obrysů při srovnání se stejně mlhavými dojmy z jiných sbírek. V hlavách čtenářů se takové srovnávání děje ze zoufalství a nerozumné potřeby; má daleko do zralých úvah systematika, který rýsuje mapu četby s přesvědčením, že vytříděné dojmy přinesou prospěch jeho literární zběhlosti. Kdo si jen trochu čte, ví, že dojmy se od sebe liší jako krajiny pískovišť na panelových sídlištích. A přesto četbou otrlý, okoralý čtenář vždy nanovo číhá na to, co bude protentokrát jinak. Má tu výhodu, že si může vybrat, kterou pravdu básně bude dnes pronásledovat. V případě druhé básnické sbírky Natálie Paterové s titulem Co když udělá nejlépe, když osuší sliny imaginace a provětrá obsahy své zkušenosti, sekce: důvěrné & tragické.
Osobní a přesvědčivé
Sbírka je komponovaná jako celek, v němž se důmyslně rozložené motivy vzájemně ozřejmují. Autorka tedy ví, co dělá, a nemá čtenáře za blba. Čtenář zase nesedí v ulitě s plnou penzí, kde se mu diktuje, co si má myslet, ale může se hojně podílet na smyslu autorčiných úsporných, někdy sardonických, jindy prosebných veršů, a dokonce smí prodlévat v napětí nevědomosti. Zdůrazňuji tady promyšlenost kompozice sbírky Co když proto, že valná většina současných českých básnických sbírek se úzkostlivě drží svého označení, jsou pouhým sebráním veršů.
Tři oddíly sbírky sestávají z básní o ztrátě blízké osoby, tíze manželství, tlaku společenských rolí. Paterová tedy rozvíjí témata, u kterých zvlášť záleží na hledisku výpovědi. Čím osobnější je její perspektiva a čím věcněji o své zkušenosti píše, tím přesvědčivější její verše jsou. Naproti tomu tam, kde pod tlakem emocí přehání, kde nastíněnou situaci zároveň hodnotí nebo stylizuje jako ironický komentář současnosti, nechává se snadno svést k výrazovým stereotypům a myšlenkovým klišé. Vedle přesných, deziluzivních pozorování soužití člověka s člověkem tu křiklavě trčí plakátové emblémy manželského života. Vedle lakonických, nesnadných svědectví o smrti najdeš několik sebestředných veršů o (zamilovanosti do) smutku. Je tu i pár básní, kde individuální výpověď nebezpečně přechází v bezcennou obecnou pravdu. Básníci, kteří mají zapotřebí vyjadřovat se pro věčnost, by měli vědět, že s každým svůdným aforismem riskují zařazení do sbírky citátů. Konečně nechybějí ani dnes již proslulé odkazy dovnitř literárního světa, které i při nejlepších úmyslech zákonitě budí dojem, že se autor tak trochu holedbá a vyvyšuje.
Život jako narůstající dluh
Navzdory řečenému je sbírka Co když pozoruhodnou knihou, která pod návodným, skoro cynickým povrchem skrývá hlubinu upřímnosti. Někdy jsou to tlumené ohlasy přestálých bolestí, jindy znepokojující detaily, neproniknutelná sousloví nebo zdánlivě nevědomá přiznání. Sporé záznamy sotva třicetileté zkušenosti vyjevují se zvláštním citem pro míru a následnou tíhu básnířčina života a osvětlují, nebo přesněji umožňují pochopit trpkost jejího pohledu na svět. Život s neustálým vědomím několikeré nedostatečnosti vypisuje Paterová až na pár momentů bez okázalé prezentace vlastního utrpení. Upřímnost k sobě samé je tou nejúčinnější možností, jak snést sebe i svůj osud. „Když jsi ráno odešel/ vynést odpadky/ myslela jsem že/ už se nikdy nevrátíš/ že tě budu našim dětem/ popisovat jako mytického/ udatného hrdinu námořníka/ který zahynul po třech dnech/ v břiše velryby// A když ses vrátil/ věděla jsem že/ žádné děti nikdy/ nebudeme mít.“
Natálie Paterová ve svých básních vlastně skládá účty. Chápe život jako stále narůstající dluh, který máme vůči sobě i druhým. Podle toho se pokouší dál neprohlubovat propast mezi tím, co se od nás očekává, a tím, kým skutečně jsme a můžeme být. V tom spočívá nejcennější moment jejího sebezpytu.
České básnické sbírky z poslední doby psané ženami jsou obvykle záznamem uvzdychaných, ustýskaných impresí, do kterých si autorky projektují své sny o jiném, lepším životě. Natálie Paterová – jako každá dobrá autorka, která se povznáší nad genderové zakletí – píše, aniž by zvlášť zdůrazňovala, že je žena, píše vlastně mimo tyto kategorie. To jí umožňuje vyslovit se sama za sebe a vyslovit se otevřeněji, bezohledněji. Umožňuje jí to také rozlišit tenkou hranici mezi sebelítostí a upřímností.
Autor je literární kritik.
Natálie Paterová: Co když. Protimluv, Ostrava 2019, 56 stran.