Darovat báseň je velká věc

S Ondřejem Hložkem o poezii pohledem z periferie

Moravskoslezský kraj je jako nahý v trní literatury, kostely tu sousedí s nonstopy a v obou se káže stejně vášnivě, říká básník a literární kritik Ondřej Hložek, jehož básně najdete na straně 22. Mluvili jsme o literárních okrajích i krajinách, o zobrazitelnosti hrůzy a štěstí nebo o tom, co má poezie společného s modlitbou.

Narodil jste se v Opavě, kde myslím platíte za nepřehlédnutelnou osobnost tamního kulturního života. Opava a okolí se také výrazně odrážejí ve vaší poezii. Nakolik je to město pro vás důležité?

No nesmírně. Vracím se do něj v textech i osobně, i když bych si občas přál žít jinde. Ale to je jakási divná „výsada“ maloměst. Po čase jich máte plné zuby, máte pocit, že zakopáváte pořád o stejné lidi, stejné situace, stejné motivy. Proto je můj život jaksi rozkročen i mezi další oblasti, Vysočinu a také jihozápadní Opavsko, Vítkovsko, kam jezdím pro inspiraci na chatu naší babičky, bez elektřiny, bez pitné vody, jen k ohni, řece a tichu. A do Opavy, do té se vracím, dokud mám pocit, že z ní mohu utíkat. Ukazuje se to i v mých knihách, pěstuji si jakousi hassliebe, nenávistnou lásku k tomu městu. Ostatně, další básnická sbírka, která vyjde příští rok, se do Slezska a Opavska zase navrací. Do nonstopů, kostelů, mezi ty lidi, co vlastně nechci potkávat.

 

Zmiňujete …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky