Doma není dnes

S každou další sbírkou Ondřej Hložek nápadněji zdůrazňuje historickou dvojjazyčnost kraje, odkud pochází, a o návratných místech inspirace, kam situuje své básně, mluví jejich pravými jmény. Takový Ober­-Wigstein (Dubová) nebo Johannisbrunn (Jánské Koupele), to nejsou jen osady v příslovečně zapadlém jihozápadním koutu českého Slezska. Jsou to stále výmluvná místa včerejší historie a pro autora vděčná projekční plátna. Ale kde by se jiný lechtivě kochal ruinou a sepsal rozplizlou urbexovou báseň, má Hložek zcela vážně zapotřebí mluvit o mrtvém masérovi s knírkem a cigaretovou špičkou. Kde by jinému zborcená střecha lázeňského domu připomněla, že je vlastně v depresi, žil podle Hložka doktor s mokrou pleší, ordinující na chudokrevnost přejídání a rezavé hřebíky v jablku. Tahle místa jsou palimpsest, nenápadná, velmi konkrétní rozcestí historie, která básníka fascinují podstatněji. „Objev“ jejich minulosti jej paralyzuje nemožností postihnout všecko to bývalé dění v několika řádcích i touhou přidat k němu svou vlastní stopu. Řekl bych, že je to nezbytí a mírné zoufalství, co Hložka ponouká příležitostně dělat osvětu, připisovat k lokálním motivům svých veršů vysvětlivky. On nám to musí říct, aby se mu ulevilo. A jestliže ta místa ještě dnes jmenuje německy, znamená to, že jejich současnou podobu nemůže nebo nechce přijmout.

Místo, osud a báseň

V nové sbírce byla Hložkovi jeho neodbytná potřeba nazývat věci (pro něj) pravými jmény usnadněna. Trautes Heim vyšla dvojjazyčně, takže místopisné názvy se v ní přirozeně vyskytují ve své současné, české i minulé, německé podobě. Minulé? Podtitul sbírky je na obálce tištěn česky i německy, titul pouze německy. Další signál, jak chápat básníkův poměr ke kraji, minulosti, domovu. „Trautes Heim“ (útulný domov) jsou úvodní slova německé podoby českého přísloví „Všude dobře, doma nejlíp“. Jsou to také slova, která nechal nad vstupem do své vily, postavené na půdorysu motýlích křídel, vysekat Hans Kalitta (1876–1930), inženýr, kterého státní služba zavedla na tři desetiletí do Opavy, Hložkova rodiště. Tedy opět místo, osud a báseň.

„Doma“ bylo a je pro Hložka důležité. V roce 2013, kdy vydal svou v pořadí druhou sbírku Domů, bylo přese všechny životní otřesy ještě docela snadné se tam vracet. Nyní je zřejmé, že takové místo nemá trvání ani stálou hmotnou reprezentaci. „Útulný domov“ snad může být obrazem, chimérou vyvzdorovanou na osudu, okamžikem „na vratkých nohou/ na písečných základech“. Hložek v domově už před časem našel pro svůj tragický životní pocit odpovídající představu vytouženého prostoru, jehož lze dosahovat, ne však dosáhnout. Tentokrát ale v podmíněnosti života a historického rozměru důvěrně známého prostoru vyjádřil svoji představu přesvědčivěji. Ukázal naše každodenní „doma“ jako vrtkavý proces sebepoznávání, táhnoucí se daleko před naše narození a prodlévající s námi v nejisté přítomnosti.

Uvnitř smutku

V Trautes Heim ohrožuje představu domova nejsilněji osud básníkova otce stiženého poruchou vědomí (coma vigile). V první části sbírky vyvolává autor vzpomínky z dob, kdy otec byl tátou a stával se bezděčným hybatelem synových směšnohrdinských, tragikomických příhod. Když někomu zůstane v ruce „kus světce“ potom, co se poprvé bál o život, ukrytý před bouřkou v kapličce, je to výjev výmluvnější než román. Připomínka otce jako zasvětitele do života je tu nenápadná a o to účinnější; co prožívá syn dnes, dávají básně jen cudně tušit. Proti tomu druhá část sbírky zobrazuje básníkovu „současnost“ – širší, ne vždy rodinné okolnosti, pozorování a úvahy, do kterých se zaplétá ve snaze „srovnat se“ se stavem věcí. Vzdaluje se otci do myšlenek, které v něm otcův osud probouzí. Vzdaluje se do temnoty, kde, jak sám nejlépe ví, pevnou půdu pod nohama aby člověk pohledal.

Básnivé i prozaické průhledy do dětství po tátově boku jsou ve sbírce tím nejzdařilejším výrazem synova stesku. Naopak básně­-introspekce psané „zevnitř“ smutku působí odtažitě, abstraktně, někdy neproniknutelně. Ale hlavně: co je nám do nich? Básník má právo psát o čemkoli, ale píše­-li o tom, co ho trápí, měl by to zařídit tak, abychom nemuseli drze hledět na cizí pláč. Ať nám raději místo výhledu na svůj smutek nabídne spoluúčast na jeho příčinách, a když už smutek, tak ať nám dá „to všechno prohmatat/ na vlastní kůži“!

Abych nezapomněl, Hložkova obliba máloslabičných slov, ideálně trpných tvarů, zeslábla. Ve sbírce podstatně ubylo i slov, na která se především dobře dívá a která na sebe strhávala zbytečnou pozornost. „První krev“ by jistě mohla stačit, jenomže ctihodněji zní „prvá krev“, zvlášť je­-li to krev poprvé básníkem prolitá.

Zajímalo by mě, co na Hložkovu sbírku říkají Němci, zvláště ti slezští.

Autor je literární kritik.