Mezi výkladní skříní a cihlou

Jak ve výuce vrátit hlas básníku i básni

Výuka češtiny má dnes ve školách podobnou pozici jako dříve ruština, konstatuje autor následujícího textu. Všichni z ní musí odmaturovat, i když memorované informace považují za neužitečné. Požadavky státní maturity odporují smyslu literatury.

„Myslím, že je správnější položit jednu cihlu než kreslit příliš velké plány,“ napsal v roce 1920 Karel Čapek a potenciální maturant na tento citát může narazit ve studijním materiálu k jedné Čapkově hře, který ve snaze pomoci českým školám připravila prestižní edice českého literárního kánonu. Otázka je, nakolik se formát českých maturit touto zásadou řídí.

 

Institucionalizovaná otupělost

Módní slovo „diskurs“ je občas zcela namístě, a to je i případ série Seminářů České knižnice, od nichž se tu odpichuji – jejich formát a takříkajíc základní kód je totiž mnohem podstatnější než konkrétní sdělení. Institucionální, takřka neosobní vyznění ukazuje, nakolik se zapojení literární historici přizpůsobili stanovenému testovacímu rámci. Následování osnovy, podle níž se má chvíli mluvit o kompozici, chvíli o čase a prostoru, chvíli o postavách a chvíli o motivech, může vést leda k vyvolání dojmu snaživce, který se na­­učil učebnici …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky