Nejsou jen vítězové a poražení

S filosofem Alpárem Losonczem o Maďarech sto let po Trianonu

V červnu uplynulo sto let od uzavření Trianonské smlouvy, upravující hranice Maďarska po první světové válce. S filosofem Alpárem Losonczem jsme hovořili o tom, jak je dnes toto výročí politicky rámováno a jak historickou událost chápou Maďaři, kteří se před stoletím mnohde ocitli v pozici národnostních menšin.

Sté výročí uzavření Trianonské smlouvy je v Maďarsku spojeno s řadou vzpomínkových akcí – a také symbolických gest, která poukazují na „tragické ztráty“ území a historické křivdy. Je interpretace Trianonu skutečně tak jednoznačná?

Nabízí se vícero možností, jak se k věci přiblížit. Trianon je komplexní záležitost, zvláště pokud ho nechceme zasadit do ideologických vzorců. Nesmíme zapomínat, že událost nemusí být vnímána pouze z pohledu maďarské porážky. K Trianonu došlo v kontextu rozpadu habsburské monarchie a jejího hospodářského liberalismu a zároveň potlačování demokratizačních procesů. V úvahu je třeba vzít i to, že se od té doby rozpadlo více metanárodních konstrukcí, například Jugoslávie nebo Sovětský svaz. Dnes je takovou nadnárodní konstrukcí Evropská unie, ale i ta je čas od času v krizi, což se projevilo i nejistotou a váháním při nedávné pandemii. Tria­non je navíc jedním z výsledků světové války – uplatnily se tu zájmy mocností a jejich územní nároky, namířené proti bolševickému Sovětskému svazu. Maďarsko bylo tehdy poraženým státem a v Sovětském svazu mohlo vidět spojence ve věci navrácení území. Horthyovský režim, který komunistickou Maďarskou republiku rad porazil, tuto eventualitu zmařil z čistě třídního zájmu. Trianon tedy představuje jedno z řady historických dilemat, která se vynořila po rozpadu reálného socialismu roku 1989.

 

Zmiňujete Jugoslávii. Jak byste vymezil rozdíly v historické paměti jejích nástupnických států?

Jihoslovanské národy první světovou válku interpretují velmi rozdílně, ale různě se vztahují i ke konci druhé světové války. Trianon tedy nepředstavuje jedinečnou zkušenost. Vztyčování památníků a samoúčelné truchlení je navíc ochromující, protože nás fixuje v minulosti. Stejně kontraproduktivní je ovšem potlačování projevů kolektivní národní paměti, protože i paměť si hledá formu pro svobodné vyjádření. Potenciál politiky paměti leží někde mezi těmito dvěma extrémy. Pravdě například neodpovídá ani to, že by na jedné straně byli poražení, tedy tehdejší Uhersko a Maďaři, a na straně druhé vítězové, tedy nástupnické státy monarchie a bývalé menšiny, které usilovaly o emancipaci s cílem vytvořit národní státy. Máme tu země jako například Rumunsko, kde je výklad Trianonu stále předmětem potenciálního konfliktu. Já ovšem žiji v Srbsku, kde Trianon nemá téměř žádnou rezonanci. Srbové za posledních třicet let prošli tak traumatickými kolektivními zážitky a mají tak silnou zahraniční diasporu, že v nich Trianon nevyvolává silnější emoce, nemá mobilizační potenciál.

 

Těžko si nepovšimnout disonance mezi globálními procesy a tím, co se děje v současném Maďarsku. Kde se tedy dnes nachází Maďarsko?

Povaha připomínek Trianonu závisí na tom, k jakým přelomovým zkušenostem se národní vědomí právě vztahuje. Je nesporně pravda, že politika paměti je významným mobilizačním faktorem, že je schopná pracovat se symboly, které se dotýkají samotné existence národa. Ve středovýchodní Evropě, kde je existence každého národa v historické perspektivě příznačně diskontinuitní, má politika paměti značně nebezpečný potenciál. Označení uplynulého století za „sto roků samoty“, jak to učinil Viktor Orbán, každopádně nemohu přijmout. Maďarsko přece mělo řadu spojenců. Ve dvacátých letech to byla Itálie, a ani později nelze mluvit o samotě, ale o tom, že Maďarsko bylo jako poražený stát v područí sovětské nadvlády. Z maďarského pohledu je Trianon „tragédií“, což v sobě nese silný patos, a pokud si dobře pamatuji, Rumunsko se proti tomuto označení i ohradilo. Bezpochyby je ovšem pravda, že z maďarského hlediska znamenal Trianon zcela specifickou nedobrovolně podstoupenou zkušenost. Obrovské množství obyvatel mluvících maďarsky se náhle ocitlo v pozici menšiny, přitom ale mezinárodní společenství nebylo s to zajistit fungující mechanismy na jejich obranu. Bylo by užitečné otevřít takové diskursy, které by dokázaly artikulovat, jakými asymetriemi byly nově ustavené menšiny zatíženy.

 

Dají se současné projevy politiky paměti nějak usměrnit?

Máme­-li popsat současnou maďarskou politiku paměti, řekl bych, že by se dala označit jako mnohovrstevnatá. Znovu a znovu se vrací problém maďarské sebereflexe, především reflexe jednání tehdejších maďarských elit. Řadím se k těm, kteří jejich výkony hodnotí kriticky. Tyto elity vycházely z přesvědčení, že jsou na základě jakýchsi civilizačních privilegií oprávněny k tomu být v rámci monarchie lídry menšin. A současná politika paměti se vyznačuje právě premoderními gesty, která se ve jménu obav ze zániku národa odvolávají na jakousi prastarou maďarskou kontinuitu. Zároveň se ale občas objeví gesta, která jsou formulována v duchu nejistě se konstituující středoevropské solidarity. Zajímavé je například sledovat, jakým směrem se rozvíjejí slovensko­-maďarské vztahy. Je přitom v zájmu nás všech, aby Trianon nebyl faktorem, který bude překážet naší přítomnosti. Po Maďarech nicméně nelze chtít, aby zapomněli, Trianon je brutum factum, ale práce s pamětí založená na solidaritě může historickou paměť svést do rozumných mantinelů.

 

Maďarský premiér rád připomíná odpovědnost za menšiny i potřebu solidarity, jeho slova o „nerozlučném národu“ ale budí spíše obavy…

Když si maďarský spisovatel Dezső Kosztolányi roku 1915 uvědomil, že již není naděje na záchranu toho všeho, co bylo kdysi, údajně prohlásil: „Náš život je u konce.“ Život však plynul dál, jen na proměněném podloží. Meziválečný režim vytvořil autoritativní systém s cílem Trianonskou smlouvu revidovat nebo ji zcela zrušit a toto své úsilí doplnil iredentismem a explozivními výpady: Horthyho období položilo negativní základy. Při hledání spojence pak Maďarsko padlo do náruče Hitlera. Revizionismus tedy Maďarsko znovu přivedl na špatnou stranu historického vývoje. Přitom ale nezapomínejme, že nejdůležitější otázka, která provázela rozhodující osobnosti meziválečného Maďarska, zněla: co znamená být Maďarem po Trianonu? Jak být Maďarem po tak hluboké sociální a národní katastrofě? Trianon totiž maďarský národ nejen rozdělil, ale zároveň ho rozmnožil – vytvořil řadu kolektivních uskupení maďarské povahy. Objevil se systém rozdílných, divergentně se vyvíjejících zkušeností a ten se zapsal i do sebepojetí národa. Součástí toho bylo, že se lidé maďarské národnosti mnohdy ocitli v pozici menšinového obyvatelstva, což přes veškeré eufemismy předpokládá vnucenou asymetrii. Spolu s Trianonem se v pojetí maďarství objevily různé formy jinakosti. Od této doby se stále znovu vynořují otázky po vztahu jednoty a rozdílnosti. I my ve Vojvodině jsme svou existenci jugoslávských Maďarů zahájili takto.

Přesto se po Trianonu otevřely nové možnosti. Menšina ale existuje jinak než většina. Nikoliv jen proto, že na úřadech a v administrativě nejedná svým vlastním, mateřským jazykem nebo že jsou její příslušníci upomínáni či trestáni za používání vlastní řeči, ale proto, že se specifickým způsobem vztahuje k bytí ve světě – ke své jedinečné existenciální zkušenosti. Národně metafyzická otázka „Co jsou Maďaři?“ je z pozice menšiny neartikulovatelná – je třeba změnit ji v otázku „Kdo jsou Maďaři?“, která již ale neslibuje metafyzické jištění. Po Trianonu se maďarský národ pluralizoval – a rozšířil se o řadu lidí žijících v rozdílných kontextech, kteří sdílejí maďarskou kulturu a utvářejí ji, zároveň ale na rozdíl od Maďarů žijících v Maďarsku disponují divergentní zkušeností. Odkazujeme ovšem i na to, že historická situace, již Trianon vyznačil, znamenala porážku, která nebyla prosta nespravedlnosti a znamenala vnucený stav, s nímž se potýkáme doposud.

 

Z maďarštiny přeložila Marta Pató.

Alpár Losoncz (nar. 1958) se narodil a žije v obci Temerin ve Vojvodině v Srbsku. Vystudoval filosofii, je členem Maďarské akademie věd, korespondentem Srbské akademie věd a umění a jako profesor filosofie působí na Fakultě společenských věd Technické univerzity v Novém Sadu.