Pakoány Františka Dryjeho svérázně převádějí princip oxymorické hádanky do poetických útvarů. A jak je básníkovým zvykem, mezi novotvary, slovními hrami a potměšilým humorem nenápadně vystupují odkazy na světové dění. „Zamrzlou Léthé/ brouzdáš prudkým/ proudem/ tma pryč a/ za ušima/ pod čepicí/ drn!“
Domnívám se, že jsi to ty. A pokud to nejsi ty,
je to nějaký skleněný pohár.
Pierre Peuchmard
Vy rodné chloupky
z dlaně
podebrané
hlava vás nebere
myšlenky
tváře pot
zatratí za
tratí zaječí…
mysl
Pán dal
kus boty
jeden jediný
a ještě špaten
nevíš mourku?
kdo kudy provaz
tahá (furt) a
krkem
ven
Bojím se černá tumor
blesk blízký bílý z špinavého
nebe
mám ještě v uchu
zdrobněliny deště
ten přežvýkaný
kořen všeho
skla
Vytrhnout koláč
bradou vzhůru
od boku
sypat kusy ještě teplých
lopat
a cáry oduší
bývalo bylo
mé oblíbené
bílé
Korálový ostrov
atol
možná rodný
trollové potajmu
mé naše
kruhy pod očima
brousí
Máš lásko
harmonogram
v očním rámu
vstát rámus
vpůli sedět stůl
a večer…
slehnout trávě do kopyt
nesťaté ještě
šťastné
é
Ulehnout na smrt
jaká koleda!
když noční kůzlátko
se blyští tam
nad kanálem
tlama
…nš
Jazyk na cestě
a smrk na jazyku
vozer
ne nepřál bych vám
lovit truhlu ze dna
a přednost? ale ano
držím
dveře…
(až)
po vás můj předražený
jazyku
Tam za ušima
pod čepicí
neloď
zamrzlou Léthé
brouzdáš prudkým
proudem
tma pryč a
za ušima
pod čepicí
drn!
Nechodíš vlastně nikam
do hlavy jenom
občas
když není
zbytí – zajdeš
močit
na
ganglie
Váš lůj
tak oblé velikánské
dudy
věšáky XXL
a barvy jasné jako
napřeblito
do polí
ohníčky závějí
spal
stánek s neznámými
VYRY
Hledám zas tání
mělo tu být
když vrchní s plnou polní
spálil spodní
vodu idiot
v domě za mořem teď
pije (jejich)
savo
že aby smrtnost
masiv kapsy testu
je
Po škole
V ohňové zemi
když mlíčí pálí svoji první
žáhu
v parku na podzim
ohniska trasují
testují cesty vzdušných
ptáků
je nedobytná hora
školních lavic
vrzání buků
planých plání zelený
smirek
těžní věže stěží
mé inkoustové skvrny
až do dna první a
poslední
kapky
krve
Panika
Dobrý den, hledám pana Demie.
Já jsem pan Demie. Co si račte přád?
Chtěl bych vám poděkovat, milý pane.
Poděkovad?
Poděkovad.
Není zač. Měl byste věděd…
Co prosím?
Měl byste věděd, že solar
reprodukční
ne.
Ani ni?
Ani!, milý
pane.
Wuch?
Wuch!
Někteří horují
a jiní pojídají jíní
zkuste to
pitomci
chutná po
koroně
už a
jak
(Z rukopisu, květen 2020)
František Dryje (nar. 1951) je básník, prozaik a esejista. Od roku 1979 je členem Skupiny českých a slovenských surrealistů. V roce 1994 se stal šéfredaktorem časopisu Analogon, mimo to řídí Edici Analogonu, v níž vycházejí zejména básnické, prozaické a esejistické texty členů skupiny. Autorsky se podílel na skupinových samizdatech Otevřená hra (1979), Sféra snu (1982), Proměny humoru (1984), Opak zrcadla (1986), Gambra (1989) aj. V posledních letech mu vyšly sbírky Locus debilis (2014) a Nebe – peklo – já (2018), teoretická kniha Surrealismus vžitný (2015) nebo knižní rozhovor Velký Antimasturbátor (2017), který s ním vedl básník Max Ščur.