Rybolov v době hladu

Matyáš Boháček (student gymnázia)

S uvedeným výrokem souhlasím jen částečně, respektive také si myslím, že nás výuka literatury neučiní lepšími ani horšími, nesouhlasím však s tím, že studium literatury nemůže zachránit jednotlivce ani společnost. Dle mého totiž není pointou výuky literatury ani tak přebírání a memorování samotných informací uvedených v textech, jako sbírání zkušeností při práci s nimi. Učit se text interpretovat, spojovat si souvislosti a umět své teze v jeho kontextu obhájit, to jsou dovednosti, které – pokud si je člověk v rámci výuky literatury skutečně osvojí – se mohou v životě opravdu hodit, na rozdíl od zbytečných informací, které jsou studenti v rámci výuky literatury často nuceni si zapamatovat. Tento základ, který by výuka literatury měla poskytovat, nás učí jinak přemýšlet a formovat myšlenky. Pokud by tedy ve společnosti absentovala výuka literatury, řekl bych, že by byla minimálně v krizi, ne-li docela ztracena.

Monika Boušková (učitelka na střední škole)

V průběhu let jsem přístup k výuce změnila. Asi nejpodstatnější mi připadá, že četbou a třeba i vzájemným sdílením čtenářských zkušeností se člověk rozvíjí. Nevím, jestli se stává lepším nebo horším, ráda bych ale věřila, že lepším. Rozhodně se však stává vnímavějším – nejen k literárnímu textu, ale i ke svému okolí. Vždy mě potěší bouřlivá diskuse ve třídě o společně přečteném díle, o tom, jak studenti vnímají, co přečetli, jak různě nahlížejí, co všechno by text mohl znamenat. Taková zkušenost je důležitá i pro mě a v takovou chvíli jsem přesvědčená, že výuka literatury smysl má. Věřím, že zkušenost ze společného sdílení a přemýšlení o díle se přenese i do osobních životů mých žáků. Myslím si, že do jisté míry je důležitá i výuka dějin literatury, ale spíš v celkovém kontextu, aby mladí lidé pochopili, co se kdy dělo a na co tehdejší autoři reagovali. Dějiny literatury pomáhají ukazovat svět v souvislostech.

Lenka Fialová (učitelka na základní škole)

Moje odpověď je ovlivněna mou (zatím krátkou) zkušeností s výukou na základní škole, přičemž je třeba zdůraznit, že jsem český jazyka a literaturu učila ve 4. a 6. třídě. V současné době vidím zásadní smysl výuky literatury na základní škole ve dvou oblastech. První souvisí obecně s potížemi dětí najít informace v textu. Ze zkušenosti přitom můžu říct, že hledání informací v uměleckém textu je po žáky nejjednodušší a nejzábavnější. Podpora čtenářské gramotnosti tedy může jít skrze umělecké texty a práci s nimi. Druhou oblastí je pro mě snaha vzbudit v dnešní digitální generaci lásku ke čtenářství – předkládat texty (a formy a metody, kterými se s nimi pracuje) zajímavé, zábavné, které žáky zaujmou a motivují ke čtení i mimo školu.

Dorothea Hofmeisterová (letošní maturantka)

Nejdůležitějším posláním výuky literatury je naučit děti číst dobře a do hloubky. Myslím si, že znalost jazyka je důležitou dovedností pro dnešní svět. Nejde jen o to přečíst větu a poznat podmět a přísudek, ale také rozeznat jemnější nuance, číst mezi řádky. Výuka by měla předestřít možnosti, které jazyk skýtá. Způsob komunikace každého z nás se liší a vzájemné porozumění není pravidlem, musíme proto jazyk chápat jako nástroj komunikace i manipulace, jako umělecký prostředek i obraz širšího historického či národního kontextu. K umění číst se musíme dopracovat. Čtením různorodých textů si osvojíme otevřenost k jinakosti, poznáme, co je pro nás „známé“ a co „jiné“. Se stejnou vážností proto čteme mýty, pohádky, kroniky, romány nebo deníky. Literatura nemusí bavit, ale myslím, že nezájem o ni často pramení z neznalosti kontextu díla. Vidím smysl ve čtení knih a jejich následné reflexi, protože uvědomování si těchto vazeb je zásadní. Každému textu bychom dnes měli umět vykreslit pozadí, rozpoznat jeho záměr, rozklíčovat jeho vlivy a dopady. Čtení je taková detektivní hra.

Pavel Horký (učitel na střední a vysoké škole)

Smysl výuky literatury podle mě spočívá především v navázání dialogu žáka v roli čtenáře s myšlenkovou rovinou literárních děl. Jádrem hodin literární výchovy by měla být analýza textu. Ovšem nikoliv v podobě pseudoexpertní, k níž učitele i žáky vede otrocké dodržování obecné struktury ústní maturitní zkoušky. Bazírování na tomto pojetí způsobuje, že interpretaci díla nahrazuje jeho popis, a to mnohdy násilný a rigidní. Rychlé „proběhnutí“ jednotlivých aspektů, jež má ověřit vědomosti a dovednosti žáka, v podstatě znemožňuje rozvinout ucelenější a podnětnější myšlenky směřující k významovému potenciálu díla. Rozhovory nad texty by měly stimulovat myšlenkové úsilí žáků, nikoliv jen povrchní registraci rysů jednotlivých směrů a autorských poetik. Velmi by se mi líbila změna koncepce: nahrazení literárněhistorické perspektivy „od počátků k dnešku“ vybranými problémy. To by umožňovalo začlenit více současné české i světové literatury, a tak motivovat k hlubší reflexi témat, jež více souvisejí se životním obzorem dnešních žáků. Smyslem výuky literatury by mělo být akcentovat estetický zážitek, zvýraznit objevitelskou roli žáků v diskusi nad texty, podnítit v nich schopnost kritického myšlení, formulování vlastních názorů a v neposlední řadě také prohloubit senzitivitu, která se vším uvedeným úzce souvisí.

Hana Hroudová (učitelka na střední škole)

Domnívám se, že se smysl výuky literatury na základní škole nevyčerpává výukou literárního kánonu. Tyto texty bývají pro žáky (mnohdy bez dostatečných čtenářských zkušeností) vzdálené a jen obtížně uchopitelné. Takové pojetí výuky pak mnohdy vede k mechanickému memorování velkého množství informací, aniž by bylo přítomno nějaké hlubší poznání nebo došlo k bližšímu setkání s konkrétním literárním dílem. Ve svých hodinách usiluji především o to, aby se vybrané texty staly prostředníkem k osvojení čtenářské gramotnosti a vztahu k četbě jako takové. Bez těchto elementárních kompetencí se další kýžené výchovně-vzdělávací cíle, o které máme ve výuce literatury usilovat a které mohou mít na žáka jako jednotlivce pozitivní a dlouhodobý vliv, naplňují jen obtížně.

Jan Jícha (ředitel základní školy)

Když jsem četl Vinnetoua, vykládal jsem si ho jako příběh o bratrství mezi různými etniky. Náruživý čtenář mayovek Adolf Hitler viděl v náčelníkovi Apačů předobraz dokonalých árijských válečníků. Možná nedočetl do konce, vždyť rudý gentleman hyne a kniha končí epitafem za indiánský lid: „Nestal se velkým, protože se velkým stát nesměl.“ Ušlechtilá četba každopádně nepomohla vůdci stát se lepším člověkem a ze mě zase četba Hitlera neudělala militantního rasistu. Zato rád zkoumám jednotlivé kontakty čtenářů s texty a z nich plynoucí názory, nezřídka protichůdné. Vyučovat literaturu neznamená jen prosívat kánon, ale také moderovat čtenářská setkání a všímat si proudícího dění smyslu. Každá dobrá kniha je malým univerzem, se vší jeho dynamikou a rozporuplností, a společná četba a interpretace jsou prevencí proti jednostrannému vidění světa a totalizujícím tendencím rozlišovat dobro a zlo na základě prefabrikovaných postojů.

Jan Křeček (učitel na střední škole)

Literatura sama o sobě smysl nemá, stejně jako hudba nebo výtvarné umění. Smysl čtenému (slyšenému, viděnému) dává čtenář (posluchač, pozorovatel). K nákupnímu seznamu bude jinak přistupovat dítě, které má za úkol jít nakoupit, a jinak člověk, který odhozený nákupní seznam náhodou najde. Pokud by měla mít výuka literatury nějaký primární smysl, bylo by to asi porozumění textu, pochopení skutečnosti, že text je specifické médium, na které lze nahlížet mnoha způsoby, přestože text samotný se nemění. Výuka literatury nás nejspíše skutečně neučiní lepšími nebo horšími, ale čtení nám dává možnost prožít něco, co jinak nikdy neprožijeme, pochopit pohnutky a myšlení někoho jiného, než jsme my sami. A kromě toho dává výuka literatury rámec kulturním a společenským jevům, jimiž žijeme. V ideálním případě tak nabízí jeden z mnoha klíčů k chápání světa kolem nás.

Pavla Lukačevičová (učitelka na střední škole)

Význam Shakespeara a jiných předních světových autorů je pro mě nezpochybnitelný. Nedokáži přesně odpovědět, jestli znalost jejich děl dokáže každého učinit lepším, každopádně jako člověk, pro něhož je výuka literatury celoživotním posláním, mohu říct, že četba nutí člověka k přemýšlení, k pokládání si otázek. Výklad dokáže některým studentům usnadnit pohled na dílo, ale nikdy není nic jednoznačného a ani výklad literárního odborníka nemusí být ten správný. Kouzlo literatury spočívá v tom, že každý si najde to své. Je důležité se naučit o světě fikce přemýšlet. A ještě důležitější je si z něj něco odnést! Někdy to může být pouhá drobnost, když si třeba po přečtení shakespearovské klasiky Romea a Julie člověk uvědomí, jak skvělé rodiče má. Láskyplné objetí na základě četby literární fikce je tou nejdůležitější třešinkou na dortu, potvrzující, že to všechno má smysl.

David Machek (učitel na střední škole)

Smysl výuky literatury spočívá v učení číst, což je základním předpokladem zdařilého, vnitřně soudržného a naplněného života. Schopnost číst přitom chápu v širokém slova smyslu, který zahrnuje například i schopnost rybáře „číst“ vodu. Podstata rybářského čtení spočívá ve schopnosti vcítit se do života ryb, a porozumět tak jeho řádu. To předpokládá schopnost vykročit ze svého já, zapomenout na něj, ale zároveň se k němu vrátit a dát mu, co jeho jest: chytit rybu. Stejně jako se rybolov nevydaří, když se mine s řádem vody, lidem se jejich životy nevydaří, když se minou s řádem vlastního srdce, které je strůjcem jejich životního příběhu. Podstatou dobrého čtení literatury je tedy schopnost onoho dvojího pohybu, vycházení ze svého já a navrácení se k němu. Tím, že příběhy jiných lidí v jiném časoprostoru zakoušíme jako příběhy, které by mohly být příběhy našimi, a zároveň příběh svého života zakoušíme jako příběh, který by mohl být příběhem někoho jiného, dozvídáme se, na čem nám skutečně záleží a co by mělo být osnovou našeho životního příběhu. Stejně jako rybolov přitom může být i čtení knih nesmírně zábavné. A stejně jako může umění lovit ryby v době hladu rozhodovat o životě a smrti, může umění číst – zejména v době nadbytku – rozhodovat o tom, zda se život vydaří či nikoli. Harold Bloom se mýlil.

Blanka Pešoutová (učitelka na střední škole)

V čem vidím smysl toho, že spolu třicet mladých lidí pravidelně po dobu čtyř či osmi let mluví o tom, co přečetli, co a proč si o tom kdo z nich myslí, a také o tom, co si mysleli ti, kteří knihu četli před nimi? Věřím, že i takto se udržuje svět – jako společný prostor našich životů i fiktivních příběhů, které vyprávěli a psali ti před námi. Proč vyplul Télemachos hledat Odyssea a Markétka s Wolandem zachránili Mistra (a román o Pilátovi)? Připomínají mi něco a někoho? Které příběhy jsou krásné a důležité a proč je dobré je nezapomenout? Vím, že i takto společně pečujeme o slova: básnická i vulgární, vážná i nevážná, o různořeč, hru a experiment… Aby nám slova z jazyka nemizela, abychom neskákali na špek obratně formulujícím šíbrům a odhalili prázdnou frázi, manipulaci a lež. Mám naději, že když si třicet mladých lidí opakovaně vypráví příběhy, společně čtou básně, ptají se, jak ten druhý tomu a onomu rozumí, a poslouchají různé odpovědi, budeme tu umět žít společně.

Zdeňka Petrová (studentka scenáristicky na FAMU)

Myslím, že by se – stejně jako v případě některých jiných existujících činností – studium literatury dalo bez problému obhájit tím, že nás alespoň nenechává věnovat se činnostem pro jednotlivce i společnost škodlivějším, což je vlastně báječné. Ovšem také nezastávám názor, že nás dvě hodiny nad Shakespearovým dramatem v pdf dokáží kdovíjak vytrhnout, zvlášť když nám je někdo naordinuje bez vidiny trvalých duchovních následků. Ale právě až po tom čtení a snad i jakémsi soukromém emocionálním rozhození může v ideálních podmínkách přijít to ono. Dialog a interakce mohou učinit člověka lepším, literatura nabízí jednotlivcům s odlišnými životními zkušenostmi, perspektivami a znalostmi nová témata a prožitky, které se v dialogu rozvinou, povedou k dalším otázkám, rozšiřování souvislostí a lepšímu pochopení světa. Důležité je prostor pro dialog vytvořit – a v tom podle mě tkví smysluplná výuka literatury. Jinak, jak říkám, jsou i horší věci.

Viktor Portel (režisér, absolvent dokumentární tvorby na FAMU)

Kdysi jsem od jednoho starého vysokoškolského profesora slyšel myšlenku, že pokud se studenti nezamilovávají do svých profesorů, je něco špatně. Nemyslel tím tehdy lásku osobní, ale silný cit spojený s osobou člověka, který zasvětil svůj život vědění a péči o druhé. Rozuměl jsem, že víc než o lásku k samotné osobě učitele jde nakonec o vztah k tomu, co do života svých studentů přináší ze svého oboru. A že tak činí s veškerou vážností a naléhavostí, protože je to jeho životním povoláním, a ne pouze zaměstnáním. Myslím, že podobně je to i s literaturou na školách. Pokud totiž zůstane pouhou „výukou“, těžko může v životě člověka něco způsobit. Sám jsem ale měl to štěstí, že jsem potkal učitele, který literaturou žil a měl tu vzácnou schopnost nechat své studenty se do literatury zamilovat. Pro mě to byl vztah intenzivní, a nebyl jsem sám. V naší tehdejší gymnaziální třídě nebyl nikdo, koho by to setkání nezasáhlo, i když pro někoho byla láska k literatuře pouhou kratičkou avantýrou, pro jiné vztahem na celý život.

Alžběta Preissová (studentka gymnázia)

Otázkou není, co jednotlivce zachrání, otázkou je, co mu umožní rozptýlení v dlouhém životním umírání. Takové rozptýlení člověk může najít v lecčems a literatura není výjimkou.

Smysl výuky literatury spočívá v odreagování jedince. Historie literatury ho postaví nohama na zem, její konkrétní ztvárnění poté člověku nabídne jistou formu soucitu. Literatura se tvoří odreagováním autora pro odreagování čtenáře. Ať spisovatel píše dějepisnou knihu nebo román, dává dohromady části chaosu. Z takového chaosu se slovy tvoří řád. Smysl výuky literatury nespočívá v ničem jiném než v tom, co vidíme při jejím tvoření. Výuka literatury přivádí člověka skrze nové znalosti k novým způsobům hledání řádu a nacházení soucitu. Výuka literatury je matka, která chytne dítě za ruku a listuje s ním chaosem ve snaze najít klid.

Jiří Starý (učitel na střední škole)

Smysl výuky literatury by měl primárně spočívat v literatuře samé a v její četbě. Vedle toho bychom neměli opomíjet různorodá témata, která literární text přináší a otevírá, věnovat se jim a diskutovat je. Je nutné definitivně opustit výuku založenou na literární historii a zaměřit se na menší množství konkrétních textů, které říkají něco důležitého o světě, kulturách, lidech, vztazích, současnosti, minulosti, nebo dokonce budoucnosti. Přestaňme se učit o dílech, která nikdo nečte, a začněme se zamýšlet nad texty, které z různých důvodů chceme číst a čteme. Literatura neposkytuje pouze vědecký materiál určený ke zkoumání, ale také něco, co máme prožívat a esteticky zakoušet. Přináší nejen znalosti, ale ovlivňuje čtenářovy názory, hodnoty i postoje. Proto je důležité vnést do výuky pestrý mix knih a textů, věnovat se jim z různých úhlů pohledů a propojit je s dalšími oblastmi nejen lidského bádání, ale také běžného života. Na tom, co říká Bloom, něco je.

Dorotea Tichá (studentka gymnázia)

Čtením a následným rozborem literatury rozvíjíme své jazykové schopnosti. Snažíme se textům porozumět. Objevujeme v nich prostředky, které pak sami můžeme aplikovat. Mluvíme o myšlenkách a rozdílných výkladech textů, čímž se učíme diskusi a podložené argumentaci. Díky návyku práce s textem pak nepřijímáme informace z okolí pasivně, ale aktivně nad nimi přemýšlíme. Literatura zároveň představuje bohatý zdroj kulturních a historických pramenů. Vhodné propojení výuky literatury a dějin nám přibližuje náhled do historie a jednotlivá literární díla zasazuje do kontextu. Celkově je podle mě podstatný samotný přístup k textům a literatuře. Člověk by měl umět nejen srozumitelně sepsat vlastní myšlenky, ale i zachytit myšlenky obsažené v cizím textu.

Matyáš Urban (letošní maturant)

Chceme-li pochopit sami sebe, musíme číst. Ona velká literární díla – od antických eposů po moderní klasiky – totiž nabízejí mnohem více než jen svědectví o své době. Představují nesmírně bohatý a cenný záznam všeho, čím je člověk. Kdo čte, otevírá si cestu k sebezdokonalení, protože vstřebává stovky let zkušeností, zaznamenaných výjimečně osvícenými jedinci. Každá doba do tohoto souboru vědění přispívá svou troškou pramenící ze specifických historických okolností, již nelze nahradit žádnou dnešní úvahou. Číst znamená studovat člověka dopodrobna, kriticky a celistvě. Znamená to toužit po upřímném pochopení lidství, včetně jeho nejtemnějších atributů. Vyžaduje to odvahu, neboť čím hlouběji se do tohoto studia ponoříme, tím jasněji si uvědomujeme nekonečnost naší snahy. A přesto, to úsilí není bez odměny. Ta se skrývá v momentech, kdy oči čtenáře objeví větu či odstavec, které zcela dokonale vyjadřují některý z jeho pocitů, nálad nebo myšlenek. Literatura nás nám samotným odhaluje a vysvětluje. A to je nedocenitelná služba.

Martin Vraný (vysokoškolský učitel)

Literatura může vnímavému čtenáři zprostředkovat jiné přemýšlení o světě, vztahování se k němu a bytí v něm, než jakého by byl schopen za svého života nabýt pouze ze své bezprostřední zkušenosti. V té míře, v jaké se naše osobnost konstruuje na základě životního příběhu, který si o sobě vyprávíme, rozšiřuje literatura naši svobodu tím, že poskytuje alternativní narativy, po kterých můžeme sáhnout. A tam, kde se sebekonstruující příběh vzpírá naší vůli jej někam směřovat, může literatura být aspoň oporou pro jeho reflexi. Smysl výuky literatury vidím ve vedení studentů ke schopnosti takto z literatury čerpat.

Připravila Blanka Činátlová.