Není cesty zpět

Obraznost španělského básníka Juana Carlose Mestreho nezapře inspiraci surrealismem. Jeho poezie tepe fantaskními obrazy, vynořují se v ní zasuté vzpomínky, zamlžené odkazy i ironické hry se slovy. „Jsem slaboch povolaný vykonat veliké věci:/ vymazat smolou Noeho loď, vyměnit žárovky, vyděsit špačky.“

Báseň jedna

řekl jsem mu židle začínají být nesnesitelné když jsou prázdné hlavně řekl mi po pohřbech hlavně po ženitbách když odejdou hosté máš pravdu řekl jsem kladivo je hermetismus s vyhrnutými rukávy který halasně vejde do čítárny připravený cokoliv pozotvírat není to tak zlé řekl on žádná kniha neotvírá pusu natolik aby se zapletla do policejního vyšetřování jen si nemysli řekl jsem mu já už byly takové případy ve francii a na jihu okupovaného polska možná ale ne tady řekl on kde zbabělost a pláště přeplní věšáky jakmile spadnou první dvě kapky

z básní řekl on se staly výkladní skříně módních obchodů zašklebil jsem se podíval se na mě jako někdo komu se do toho nechce ale snaží se říct nachytal jsem tě na švestkách myslel sis že stačí když si svlékneš svěrací kazajku a vyrazíš krást slepice do sutin publika neřekl jsem to mě ani nenapadlo slzy ze mě udělaly někoho nevalného a věhlas dramatických textů rozpoutal posměch robotů donucených pracovat na katalogu mezilidských …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky