Není cesty zpět

Báseň jedna

řekl jsem mu židle začínají být nesnesitelné když jsou prázdné hlavně řekl mi po pohřbech hlavně po ženitbách když odejdou hosté máš pravdu řekl jsem kladivo je hermetismus s vyhrnutými rukávy který halasně vejde do čítárny připravený cokoliv pozotvírat není to tak zlé řekl on žádná kniha neotvírá pusu natolik aby se zapletla do policejního vyšetřování jen si nemysli řekl jsem mu já už byly takové případy ve francii a na jihu okupovaného polska možná ale ne tady řekl on kde zbabělost a pláště přeplní věšáky jakmile spadnou první dvě kapky

z básní řekl on se staly výkladní skříně módních obchodů zašklebil jsem se podíval se na mě jako někdo komu se do toho nechce ale snaží se říct nachytal jsem tě na švestkách myslel sis že stačí když si svlékneš svěrací kazajku a vyrazíš krást slepice do sutin publika neřekl jsem to mě ani nenapadlo slzy ze mě udělaly někoho nevalného a věhlas dramatických textů rozpoutal posměch robotů donucených pracovat na katalogu mezilidských vztahů

no dobrá řekl mi on támhle jsou pytle až se ti bude chtít začni je nosit nevím jestli to zvládnu řekl jsem mu odpověděl mi to už je tvoje věc možná ale jak to mám udělat úplně sám s tímhle na mě nechoď utrhnul se na mě co jsem mu na to měl říct nezbývalo než mlčet cesta do dětství je dlouhá a čím dřív začne tím líp pomyslel jsem si jen tak pro sebe tou dobou už jsem měl mysl vypleněnou akademickou doktrínou a jeptišky obtěžkané boží informací mi nabízely místo u sebe ve fabrice

řekl mi konvence jsou rozhádané s tím co jde po dobrém takže s chutí do toho nechápu co mi chceš říct nebudu ti to opakovat pro herce je největší potupa když skončí na cirkusové rachotině hned vedle klece pro zebry a to ještě v tom nejlepším případě teď už mi snad rozumíš ne úplně řekl jsem připadám si jako odpadlík procházející krajinou prázdných židlí až se ti zachce pusť se do toho řekl on dobrá řekl jsem já v cirkusu tolik nevadí když je vrstva šminek moc tlustá dělej si co chceš odpověděl mi postrádáš selský rozum i sebeúctu to je pravda odpověděl jsem

 

 

Konec ligy

Noc říká: cosi mě opustilo: už jsem zase slabá.

Kdosi unášený argumenty vlastního snu

prodává dvakrát létavice různým klientům Ganyméda

voskuje si boty, vstává časně, aby si pronajmul pušku.

Na mapě Rotterdamu je řeka připomínající čáry v tvé dlani

jako k vlasci na úhoře jsou k ní připoutáni

uživatelé významu. Jedni říkají, pojď sem, druzí, jdi pryč.

A osoby přecházejí provincie zpovědi

jako se přechází fotbalové hřiště na konci ligy.

Vypískávají tě všechny zášti vyloučené psychoanalýzou

brankáři ve svatebních šatech s pusou plnou trávy.

Svlékni se, plodní a umírající ti otevřou

dveře do šatny. Předpokládejme, že tam je spravedlnost.

Šuškají si hlasy v urnách. O ničem dalším nic nevíme.

Nic nevíme, odpovídají noci nespokojení a slabí.

 

 

Neúplný zeměpis

Tisíc devět set šedesát, jako zotavující se akordeony

do zastaváren přicházejí do vsi zvěsti z Paříže.

Celou noc usazený u rozhlasového přijímače,

učí se mladý provinční básník mluvit francouzsky.

Může slyšet Verlainovy verše a šelestění,

jak mrtví žebráci šlapou ve spadaném listí.

Nedobrovolně přestal věřit, mlhou

rezivějí pušky a sestry vcházejí do melancholie.

Nedobrovolně se kříží hvězdy, říkají něco,

co nikdo na tomhle světě neuslyší víckrát.

Začíná číst Idiota, jeden ruský román

o příběhu knížete, který trpí epilepsií.

Tak jako on je sirotek po otci, jako on

napsal pár dopisů, na které nikdy nepřijde odpověď.

Zamiluje se, hledá práci, má dvě kočky: Parsifala a Smutka.

Tisíc devět set šedesát, v noci 19. dubna

se Paul Celan vrhá do Seiny. Někdy tou dobou,

řekněme deset let před Sartrovou smrtí,

vyučuje Gilberto Ursinos Voltairův jazyk

ňoumy, které v červnu vyhodili od zkoušky.

Nezbyly na něj chalupy ani takříkajíc stín půdy,

kterou si jako druhou postel rozestýlá med.

Jenom vítr a řeky větru mezi stromy soucitu,

jen štěp větru na záhonu se salátem a krtky.

V sedmatřiceti, ke všemu v Rimbaudově věku,

procitl pověšený asi píď nad podlahou.

Oplakali ho v baru, kde ho měli rádi, v železářství

a v každé malé štěrbině v pekařově domě.

Ještě jednou si zvony zacpou uši a v zimě

uhnijí brambory. Padá popel z cigarety

na bílé ulity a dobrovolný anděl

zavře okenice ve Francouzském klubu.

 

 

Republika dětí

jsem příznivec buď jak buď; ve vlaku do Varšavy

se hlasitě hádá skupina mladých seržantů.

někdo močí do flašky. není v tom žádný užitek.

není vůbec žádný užitek pod souhvězdími.

ani prospěch či přínos skýtající pomoc a milost.

deportovaní jsou deportovaní z oblasti

kreslírny sirotčince v Krochmalné ulici.

v jídelním voze se příběh bezuzdně krmí

nevinnost je systematicky fyziologická.

židovští švábi v klenotnici mrtvol.

buď jak buď taky v tom není žádný užitek.

skupinka savců močí do flašky.

jsou ožralí. hádají se jenom tak

protože v tom není užitek. jsou slova

poznání. rozbité nádoby v archeologii strachu.

jsou. není užitek v prázdnění lahví v jídelním voze.

není užitek v tom že tvůj čas má spočtené hodiny.

není užitek v tom že ti hlídač sundá pouta

aby ses vymočil do flašky. že ti je hlídač zas nasadí

poté co vyprázdníš pusu do záchodu v turistické třídě.

není užitek ve vojácích. není východ do jiného snu:

184 kalorií denně, 1800 Polákům, Němcům 2400.

není užitek v tom že každý vymočí to co musí

v hlavě prázdné od vodky. ve vlaku do Varšavy.

myslí na básně které posmrtně nikdo nevydá.

nicméně buď jak buď se je naučí nazpaměť.

bez užitku se doslechne poté co je popraven.

doslechne se o Januszi Korczakovi. čte tohle: děti

se proměňují v ženy. bez užitku ženy v muže.

 

 

Pekařův syn

Už se řítí, jako by rozum neměl žádné brzdy

Jedno ze 2, buď mu aristoteles podrazil nohy

nebo ho svatý tomáš postrčil ze svahu

Je to pekařův syn, jede na kole

olověnými tunely, kde sněží

když projíždí návěs plný slepic

Uplynul čas úchvatných

událostí, těch neopakovatelných

příhod, které vyšumí do prázdna

Málokdo už věří biblickým zmnožením

Nikdo nenalézá v řece zlatá zrnka

Žádné noviny nemají slavíka na titulní straně

Mezi historickými krajinami a velkým očekáváním

scholastické doktríny

je všechno definitivní definitivně neřešitelné

Není cesty zpět, vyrazil opačným směrem

a žádná ulice ho nedovede ke vchodu

jak to jen říct, do velikých panacejí světa

Rozvěšuje chléb v plátěných taškách na kliky

Roztáčí kruh v bydlišti pomatených

A nepostřehnuté se vrací s vůní očarování

pak má smysl nesmyslný den a ještě krásnější den nekonečný

Vřes popraskává v peci

Předchůdci prchají před nudou posvátných napomenutí

a támhle jdou, snad do tepla štěstí

Nemají jiný plán zimní mlhy

když si tuláci nasadí kapuci

a lovci ve snu pronásledují stopy srnců

Noc skončila, nové denní slunce

vychází z úlových hájů a podává ruku

neví se, jestli vodě, neví se, jestli ohni

Přilétá vítr, přilétají kavčata podobná krkavci

Přilétají krkavci podobní vráně a havranovi

Přilétá nafialovělé a namodrale černé

Létá řečené a neřečené řeční

 

 

Říjnový valčík

Chodím na pohřby, kde jeptišky rozdávají škapulíře a zázračné cigarety

Sedám si do parku, kde se po zápase konají koňské dostihy

Přišel jsem o posledních dvacet babek při sázce na Vánoční stromeček

Hříběcí samičku, kterou o šest hlav porazil Adventní červený ďábel

Okna domů jako by skoro vůbec nebyla osvětlená

Chmatáci tlučou pěstí do náměsíčných zvonů

Neexistuje jiná vesnice s větším počtem bláznů na centimetr čtvereční

Bary jsou přecpané spokojenými lidmi, kteří nic nekonzumují

Lidé žijí z čestného titulu jako Její nejpokojnější Výsost

Chodím na oslavy narozenin a chodím na pohřby

Ostré holky se zapletou jedině s falešnými hráči

Meteority si mě vůbec nevšímají a jsou dva stupně pod nulou

Příští týden budu brát taneční lekce a zahájím nový život bez povinností

Chodím na křty a chodím na oslavy narozenin a chodím na pohřby

Profesoři taxidermie oslavují svého patrona a zvou na kafe s mlékem

Jen stromy mají dost talentu, aby mohly pracovat jako kočovní pastýři

Kočky šplhají do hnízd nenáviděných ptáků

Přátelé šli ven hledat nějaké dobré zprávy

Už nenapíšu ani verš, pokud mě něco nedonutí

Nevím, co se životem, pokud vůbec někdy vyrostu

Sednu si do parku a poslechnu si orchestr hrobařů

 

 

Životopis

Drazí přátelé, bylo mi potěšením vás tuhle nepotkat

Zima pod polštářem nezanechala ani hrstku sněhu

Prohnala se hudba měsíců jako kamión železářstvím

A my love odešel s jinou do buddhistického chrámu

Zářivý svah hory potemněl jak řemeny na operačním stole

Mám myšlenky smutné jak nabalzamovaný havran v Poeově komůrce

Očekávám jaro, návrat trávníku na fotbalová hřiště

Slavím narozeniny ve stejný den jako Leonardo da Vinci, ale snáším to odevzdaně

Vítr objímá zvony, náhrobní kameny s graffiti mrtvých

Myslím, že jsem nepochopil nic z toho, co bylo k pochopení

Koupil jsem si zrcadlovku, abych natočil Mesiáše

Vyplnil jsem kuponovou knížku a darovali mi trubku, abych dělal šaška v televizi

Chodím do kina, abych potkával lidi, kteří nosí po kapsách chmýří

Jako každý jedinec, co má všech pět pohromadě, bych měl nadávat na bankéře

Hraju šachy s mouchami, mojí specialitou vždycky byl upíří šach

Hnusí se mi pracovní oslavy, stejně jako pop souvěrců Filipa II.

Vůbec za nic se nestydím, ale mám strach promluvit před tolika nepřáteli

Jsem slaboch povolaný vykonat veliké věci:

vymazat smolou Noeho loď, vyměnit žárovky, vyděsit špačky

Jsem přibližně stejně veliký jako světci v kostelech

Zamlada jsem zastavoval mraky pohledem a chtěl jsem být prezident chudých lidí

Moje oblíbená píseň byla o rybáři, který opravuje domácí spotřebiče

V depozitáři ticha je pořád svatý Thyrsos, ten, co dělá zázraky s pilou

Určitým způsobem se považuji za šťastného muže

Nahoře na lešení, šampion samotářů, visící na nitce

Tihle ptáci asi budou poštovní holubice se vzkazy pro jiné lidi

Škoda, že jsem se při své inteligenci nenarodil chvíli před Gutenbergem

 

 

Giottova epištola

Milovaný Dante: úsilí představivosti nezaručuje zrušení bezpráví. Poslouchej toho ptáka, jehož zpěv nedokáže přesvědčit smrt. Lovec je stále oblíbeným tématem civilizací a šlechta pořád staví pohřební chrámy, které mají zaručit víru. Jsem člověk, který rozlišuje čtrnáct odstínů modré a epopej rudé, která postupně zbarvovala Hindy a Sumery. Maluji hebrejské proroky, kteří urbanizují prázdnotu nezřetelnou rukou toho, kdo neslyšel, a ví. Kdo nic neposlouchá, a vnímá. Kdo viděl, a svědčí. Tamhle jsou pyramidy, každý egyptský ledovec, ke kterému se z chladu stvoření vyklání poušť. Moje starosti nejsou na výši mé postavy a odteď cítím, že jsem zajatec problému, který nemá řešení. Mně se nedostalo božího zjevení. Musí se učinit přítrž povídačkám Řeků a byzantskému haraburdí, které umožňuje věčné opakování uzavřených pekel. Na druhé straně zahrady lze vytušit jiný příběh, který mate kazatele. Jejich podobenství se rozptýlila v kopcích jako stádo vyplašené hromy a pastýři člověka hledají lidi, aby je mohli navrátit do života. Milovaný Dante: jednoho dne teoretičtí fyzikové a nepolapitelní fyzikové kvantoví napíšou spletitá pojednání pro prosté lidi ve velmi složitých situacích. To, co je přesné, se navrátí do mlhavého a nepochopitelné do nesdělitelného. Nejde o to rozluštit hieroglyf. Papyrus a kodex nadále dumají na polici chameleona, který vyhlašuje vítězství kyslíku a starodávnost hvězd. Tohle téma se mi usadilo v hlavě, stejně jako by jednou milosrdenství a láska měly zajímat archeologii přírodovědců. Nicméně ještě mi zbývá těchto pár slov unášených vodou, těchto pár mincí, za které si koupím trochu žluté a prozářím oči Tomáši Akvinskému. Milovaný Dante: zdálo se mi o vlkovi, viděl jsem ho, jak olizuje ruku Františkovi z Assisi. Němá teologie zubů každých padesát let. Odpusť, že tě neobejmu, probudil jsem se s rukama rozleptanýma kyselinami bratrství.

 

Za španělského originálu La bicicleta del panadero (Calambur, Madrid 2012) vybral a přeložil Petr Zavadil.