Nejrůznější intervence do veřejného prostoru jsou už běžnou součástí našich životů i měst, v nichž přebýváme, a o metropoli to platí dvojnásob. Různé zásahy se ale podstatně liší. Jednak podle toho, zda chtějí něco sdělit, případně co, jednak ohledně toho, co je cílem daného počinu, a konečně dle toho, zda jsou legální či nelegální. Třeba graffiti writer – abychom začali příkladem, který se nabízí – často chce především vykřičet do světa své jméno, které ovšem kolemjdoucí pro jeho kryptičnost často ani nedokážou přečíst, a případné uznání ho buď nezajímá vůbec, anebo jen od úzké komunity jemu podobných. V posledních letech se pak doslova roztrhl pytel s intervencemi, které se pohybují na hraně legality a jež společenský akcent kombinují s uměním. Může to souviset s faktem, že takzvaně angažované umění už naštěstí dávno není tabu jako v devadesátých nebo nultých letech, ba naopak často platí, že kdo se dnes jazykem umění odmítá polopaticky a prvoplánově vyjadřovat ke společenským otázkám, ten je se svým lartpourlartismem podezřelý a zůstává na okraji. Pokud vše poběží dosavadním směrem, možná se nám ještě zasteskne po umělcích, kterým je politika cizí, a přesto mají nutkání tvořit…
Zcela mimo tento kontext jsou takzvaní kulturní developeři, což je slovní spojení, jež jsem si nevymyslel a dokonce jsem ho viděl už i na vizitce. Pokud se někdo domnívá, že kultura nejde s developerstvím dohromady, bude se s tím muset smířit. Kulturní developerství vypadá tak, že město nebo třeba i klasičtí developeři, kteří chtějí ukázat, že se pro jednou podílejí na něčem bohulibém, zdarma či za symbolickou cenu poskytnou prostor, kde vznikne dočasný kulturní stánek – a tam se pak vedou diskuse třeba právě o tom, jak těžko se s developerskou mašinérií bojuje o právo na město. Praha má kulturních developerů hned několik a poznají se mimo jiné podle toho, že bývají opakovaně úspěšní v různých výběrových řízeních na prostory a budovy, které nemají sloužit v první řadě zisku, nýbrž veřejnosti. Zatím to vypadá, že pokud už někdo má nějaký takový počin za sebou, má rovněž velkou šanci uspět v dalších podobných projektech, takže se z něho na poli kulturního developmentu pomalu stává hegemon, jenž zpracovává další a další zakázky tak jako Skanska nebo Metrostav. Co na tom, že nezbývá prostor pro někoho nového – nakonec jde přece jen o developery, i když kultivované, a ti si žádné servítky neberou. Zkrátka, to označení sedí.
Podobným kulturním developerem – i když sám to označení nepoužívá – je Ondřej Kobza, pražský kavárník, jenž podle všeho považuje za své předurčení měnit město k obrazu svému, a zdá se, že po čem zatouží, toho také zpravidla dosáhne. A vzhledem k tomu, že jeho nápady se nesou v duchu rčení „nic proti ničemu“, realizuje jeden bezzubý projekt za druhým – zmiňme aspoň piana v ulicích, na nádražích či jinde ve veřejném prostoru, „poeziomaty“, piknik na Karlově mostě a nejnověji sváteční den s pracovním názvem „Stoly ven“, který možná vbrzku posvětí pražský magistrát. Ponechme stranou, že piana v ulicích byla už dříve k vidění v jiných evropských velkoměstech, a podívejme se na Kobzova východiska. Jeho cesta k úspěchu totiž byla křivolaká a kupodivu začínala v aktivistickém prostředí alternativní kultury, odkud bylo třeba vystoupat vzhůru.
Kobza chce podle vlastních slov v Praze „dělat svoje stopy, značkovat si terén“. Nedávno se perimetr jeho činnosti rozšířil o střechu Domu odborových svazů, který se nově nazývá Radost – prý aby to kontrastovalo s jeho odborovou, a tudíž nepěknou minulostí. Těžko se zbavit dojmu, že mediální i faktické úspěchy Kobzových nápadů („Pořád mi něco běží v hlavě. Mám sto nápadů a z nich pět vyjde.“) souvisí především s tím, že jsou vždy vysloveně krotké a nikoho nemohou pobouřit. Navíc nám vnucují mylný dojem, že stačí jen chtít a podobným způsobem se můžeme na oživování města podílet i my. Kdo ví, jednou třeba pod náporem subverzivní poezie z automatu zhyne i ta největší developerská mafie… Ale dokud se tak nestane, můžeme aspoň zblízka sledovat, jak to vypadá, když má někdo možnost dělat z města obývák.
Poslední ze sta Kobzových nápadů stojí opět za to – rozhodl se „oživit hřbitovy“, skutečně mrtvolná místa. Jednoduše se mu zdá, že tam lidé málo chodí, a přitom by tam třeba zavítali častěji, kdyby se tam cítili víc jako doma. Pro začátek by se tedy na hřbitovy měly přesunout poeziomaty a piana; recyklace je ostatně také druhem umění. Jedna otázka ovšem zůstává nezodpovězená: patří obývák zrovna na hřbitov?
Člověk by se tomu mohl zasmát – tak jako projektu masového pikniku na Karlově mostě, kde jsme po vypršení první karantény a v době vyhlížení druhé měli možnost zpříjemnit si odpoledne tím, že jsme mohli „sedět vedle někoho cizího a nabídnout mu třeba česnekovou pomazánku“. Na základě toho jsme prý mohli poznat, zda si můžeme znovu důvěřovat. Těžko říct, jak tento sociální inženýring vlastně dopadl, zatím se každopádně zdá, že vede covid-19. Potíž však netkví v rozpačitém vyznění jednoho nápadu, ale především v konformismu, z něhož se podobné – rádoby spontánní, ve skutečnosti však jen neškodně hravé – projekty rodí. Je to totiž v jádru tentýž postoj, který jakékoli svobodné participaci na veřejném prostoru brání.
„Kdybych byl učitelem a přišli za mnou studenti, že budou v pátek demonstrovat proti změně klimatu, tak jim řeknu, že OK, ale že si myslím, že mají na víc. Ať jdou třeba pást kozy do Prokopáku, nebo pojďme vyčistit potok nebo park. A tak i já jsem si řekl, že by to chtělo dělat něco navíc. Třeba i budovat kapitalismus, zaměstnávat lidi, platit daně, podnikat, nebýt závislý na grantech a dotacích. To je myslím další fáze toho mého aktivismu,“ řekl zhruba před rokem Kobza v jednom z nesčetných rozhovorů, které v rámci svého PR poskytuje. I on přitom měl kdysi určitě na víc.