Výzvy z jiných světů

Michel Houellebecq ve své studii H. P. Love­craft. Contre le monde, contre la vie (H. P. Love­craft. Proti světu, proti životu, 1991) upozorňuje čtenáře, že se hodlá zabývat hlavně šesticí nejslavnějších Lovecraftových povídek a ostatní jeho díla bude více či méně ignorovat. Je to sice radikálně reduktivní postup, na druhou stranu to ale není tak špatné rozhodnutí. Lovecraftova bibliografie je totiž až nečekaně komplikovaná a členitá na to, jak jednoznačnou má mistr kosmické hrůzy pověst. Těm, kteří se chtějí seznámit s esencí jeho literární produkce, v podstatě stačí přečíst si onu Houellebecqem citovanou šestici próz. Zbytek jeho poměrně obsáhlého díla je plný prazvláštních zákoutí a slepých ramen, ve kterých dnes najdou zalíbení hlavně ti, pro něž jsou Lovecraftova tvorba i osobnost něčím fascinující. Pročítání dvou aktuálně vydaných sborníků autorových „revizí“, které byly publikovány pod názvy Hemživý chaos a jiné příběhy a Smyčka ­medúzy a jiné příběhy, už plně předpokládá určitou míru obsese – touhu zabydlet se v jeho groteskně nehostinném vesmíru nebo fascinaci mýtem, který se kolem osoby „podivného pána z Providence“ (jak Lovecrafta tituloval Josef Škvorecký) postupem let utvořil.

Hrůzyplné spolupráce

Takzvané revize jsou už na první pohled naprosto okrajovou součástí Lovecraftovy bibliografie. Svým způsobem je to podobně bizarní přílepek k jeho vlastní tvorbě jako „posmrtné spolupráce“ s Augustem Derlethem, které česky vyšly pod názvem Strážci z hlubin ča­­-
su (2016). Až na to, že na rozdíl od próz, které Derleth napsal většinou sám podle Lovecraftových nerealizova­ných námětů, jde v případě revizí skutečně o autorovy vlastní práce – a oproti Derlethovým povídkám jsou některé z nich i docela dobré. Lovecraft se v průběhu svého života věnoval přepisování námětů, ale i hotových děl od jiných tvůrců; někdy za úplatu, jindy proto, že šlo o práce jeho osobních nebo korespondenčních přátel. Tyto velmi různorodé a kvalitativně extrémně nevyrovnané texty zahrnují rozvinutí často nedomyšlených nebo málo nápaditých námětů od jiných spisovatelů (C. M. Eddy) či aspirantů na literární kariéru (Lovecraftova manželka Sonia W. Greeneová), přepisy nadějných povídek autorů z Lovecraftova korespondenčního okruhu (Duane W. Rimel), regulérní spolupráce, kde je Lovecraft uveden oficiálně jako spoluautor (zdařilá sci­-fi Ve zdech Eryxu), ghostwriterské práce (text Pod pyramidami napsaný pro Harryho Houdiniho), ale i vyslovené literární hříčky, jako jsou štafetová povídka Výzva z jiného světa nebo parodie Zápas, jenž ukončil století, kterou Lovecraft společně se spoluautorem R. H. Barlowem rozeslal anonymně svým přátelům jako žert.

Pahorek šílenství

Jen pár těchto počinů snese srovnání s Love­craftovou vlastní autorskou tvorbou – a jsou to texty, na které editor sborníků, nejznámější lovecraftolog S. T. Joshi, také nejvýrazněji upozorňuje. I ty nejlepší z nich ale ke svému docenění potřebují alespoň nějakou obeznámenost s Lovecraftem jako literárním fenoménem. Některé z nich jsou vlastně variacemi na Lovecraftovy autorské práce, například novela Pahorek, která líčí obsáhlé dějiny obří monstrózní podzemní civilizace spojené s indiánskou kulturou, což je strategie podobná slavným Horám šílenství. Ostatně z Pahorku dokonce vychází i hororový román japonského spisovatele Kena Asamacua The Queen of K’n­-Yan (Královna K’n­-Yanu, 2008). Jiné texty naopak mají význam spíš z hlediska mistrova života. Například výtečnou melancholickou povídku Noční oceán z převážné části nenapsal Lovecraft, nýbrž jeho přítel R. H. Barlow. Z Nočního oceánu se přitom dnes stal vyslovený literární artefakt díky skvělému stejnojmennému románu Paula La Farge z roku 2017 (česky 2018). Hráči lovecraftovských deskovek a RPG se navíc v obou knižních souborech mohou setkat s některými z temných božstev a monster, která se ve hrách objevují, ale nepocházejí z přímo z Lovecraftových kanonických povídek. La Fargova postmoderní hra s Lovecraftovou biografií (Lovecraft ostatně vystupuje jako literární postava v celé řadě knih, filmů i komiksů), utváření komplexního lovecraftovského multiverza v dílech jiných spisovatelů i vytěžování textů v deskových hrách a jiných médiích jsou přitom typické způsoby šíření, mutování a deformace autorova odkazu.

Vylít s vaničkou i shoggotha

Čtení obou sborníků nás sice esteticky většinou moc nestimuluje, ale zato je obohacující v jiných oblastech. Rozhodně se vyplatí číst je společně s Joshiho obsáhlými poznámkami, které vysvětlují souvislosti jejich vzniku. Například málokde najdeme výmluvnější ukázku rozdílu mezi literárními styly, ale i světonázory dvou nejvlivnějších autorů tehdejší weird fiction, Lovecraftem a Robertem E. Howardem, než ve štafetové povídce Výzva z jiného světa. Howard naprosto mění tón i směřování celé prózy hned v prvních větách své pasáže, která přímo navazuje na Lovecraftův segment.

Joshi upozorňuje na několik zásadních faktů, které se vážou ke spisovatelově pověsti. Povídka Smyčka medúzy je například zdaleka nejrasističtější Lovecraftův text – nicméně onu rasistickou pointu, kterou končí, s největší pravděpodobností nevymyslel Lovecraft, ale autorka původního námětu Zealie Bishopová. Nabízí se tak srovnání s rasistickými prvky v původní Lovecraftově tvorbě, které jsou často terčem odsudků. Ukazuje se, že u Lovecrafta šlo především o xenofobii vůči exotickým kulturám, v nichž podle jeho povídek přežívá uctívání pradávných zlovolných bytostí – platí to pro Děs redhookské čtvrti, kde jsou rasistické prvky nejsilnější. Jinak je Lovecraftův rasismus nejpatrnější v jeho korespondenci. Nicméně kromě toho, že ho za takové smýšlení odsoudíme, bychom mu měli také porozumět, pokud nechceme „vylít s vaničkou i shoggotha“.

Joshi na druhou stranu správně upozorňuje na to, že revize, které autor prováděl často úplně nezištně a většinou v mnohem větším rozsahu a s větší pečlivostí, než by bylo nutné, něco vypovídají o jeho povaze. Alespoň zčásti tak napravují silně zjednodušenou reputaci Lovecrafta jako asociálního, paranoidního konzervativního podivína. Právě rozsáhlá spolupráce s dalšími žánrovými spisovateli – intenzivně si s nimi psal, ale setkávali se i osobně – měla zásadní vliv na vznik sdíleného fiktivního univerza, v jehož centru jsou právě Lovecraftova ikonická božstva jako Cthulhu, Yog­-Sothoth nebo Nyarlathotep a hrůzyplné knihy typu Necronomiconu či Pnakotických rukopisů. Revize také svědčí o Lovecraftově smyslu pro ironii a nadsázku. Některé povídky můžeme číst jako sebeparodie, dokládající, že si od vlastního bezútěšného univerza dokázal vytvořit odstup. Síla dobrých fantastických knih a cyklů je často v tom, že se jejich světy těžko opouštějí. Totéž rozhodně platí pro univerzum Lovecraftovy mytologie. Už to, že Hemživý chaos a Smyčka medúzy v češtině vůbec vyšly, je důkaz, že chapadla autorových božstev se na české čtenáře přisála neobyčejně silně. Je to totiž potěcha určená výhradně těm, kteří do hrůzu nahánějících prostor obývaných Lovecraftovými rouhačskými výtvory nevstupují poprvé.