Potřeba duše být vnější

„Mým oborem je lidské soukromí, zadní vchody, čas po pracovní době a stehy na slavnostních uniformách… Jakkoli to zní nelichotivě, můj způsob se spíše podobá pomluvám, které umím dovádět k dokonalosti. Jsou lidé, kteří dokážou cokoli oslavit, já na rozdíl od nich mám schopnost cokoli pomluvit. Možná je to smutné a politováníhodné, avšak já si svůj talent nevybral a musím počítat s tím, co mi bylo dáno. Cítím proto se šašky. Rozumím jim,“ zapsal si 16. srpna 1966 do deníku režisér Pavel Juráček. Do Juráčkových „zadních vchodů“ se rozhodla vloupat Daňa Horáková v knize s lakonickým a návodným názvem O Pavlovi (2020; recenze v A2 č. 15/2020), která však podle autorky nemá být Juráčkovou biografií. Někdejší manželka spíše účtuje s jeho šaškárnami a poměřuje se s ním ve schopnosti „pomlouvat“. Do podobné pitvy soukromí se s toutéž absencí „soucitu se šašky“ pustil Jan Novák v inventuře životaběhu Milana Kundery, která vyšla pod názvem Kundera. Český život a doba (2020). Oběma titulům se dostalo značné mediální pozornosti a četných komentářů – některé z nich dokonce rozdmýchávají „kanonádu české varianty kulturní války“. Recenze se hemží pojmy jako antikomunismus, feminismus, absence povědomí o národních dějinách, účtování s minulostí, morální selhání a podobně. Oba autoři navíc zaplevelili prázdninovou pustinu rozhovory, v nichž vykládají, jak to vlastně mysleli.

Při komparaci odezvy se biografické opusy ocitají na opačných pólech. Novákův Kundera čelí převážně odmítavým reakcím – podle Ondřeje Slačálka se jedná o „intelektuální i slovesnou úroveň devítisetstránkového udavačského dopisu“, Radka Denemarková píše o tom, že z každé stránky čiší Novákovo „nadřazené já a bezbřehý sadismus“, Petr A. Bílek mluví o „podřadném zboží“ či „diletantismu“. Horákové kniha O Pavlovi se oproti tomu stala „literární událostí“, vítá se její odvážná perspektiva i myšlenková originalita. Ovšem co se týče způsobu, jakým pojednávají život druhého člověka, jsou oba texty podobně úmorné a nesnesitelné.

Zájem, který vyvolaly, nicméně obrací pozornost k žánru životopisného psaní jako takovému a současně podněcuje k otázkám, jež otevírají mnohem zajímavější úvahy. V čem vlastně spočívá obliba biografických žánrů? Jak funguje čtenářská recepce? Láká spíše skandální bulvarizace, detektivní luštění stop či sbírání a třídění faktů? Funguje lépe empatické vciťování nebo věcný odstup? Do jaké míry se může stát popis jednoho osudu „zrcadlem doby“? A lze vůbec pravdivě a autenticky odvyprávět něčí život? Garantuje osobní paměť spolehlivost vzpomínky? Má mít biografické psaní – a čtení – co do činění se zodpovědností a etikou?

Porozumět a prominout

Motivace a rámec biografického se ve výše uvedených dílech jeví zprvu odlišně. Horáková píše o někom blízkém, má k dispozici jeho deníky, ví vše a do svého vševědění zasvěcuje posléze i čtenáře. Novák postupuje investigativně, neboť Kundera hraje „biografickou schovávanou“, a proto coby jeho životopisec musí teprve všechno zjistit a odtajnit. Oba autoři ovšem předpokládají jisté čtenářské předporozumění, respektive určitý falešný obraz Juráčkovy či Kunderovy tvůrčí osobnosti, povahy jejich hrdinství i jejich společenské role, který chtějí demaskovat a demytizovat. Životopisné vyprávění se pak v obou případech proměňuje v jakousi korekturu, jež neústí ani tak v relativitu poznání, ale v portrét padoucha. „Pavel“ se ukazuje jako násilný a vulgární alkoholik, „morbidní idol“, „mučedník lenosti“, člověk „neschopný víry ani pokory, imunní vůči lásce“, „patron zatrpklých, ubíjejících talentů“, „emocionální a mravní nedonošenec“. Kundera nejdřív jako „mazánek, co má nos nahoru“ a pak jako svazák, který „tlačí káru socialistického budovatelství“, píše „šplhounské“ a „patolízalské“ příspěvky nebo autoplagiáty, „vibruje ctižádostí“, „roní autorský narcismus“ a trpí „poruchou ega“. Oba si navíc potrpí na peníze, vykazují značné misogynství a abnormální sexualitu. A především manipulují, mystifikují a lžou.

„Lhal vědomě a měnil – slovo po slově, stránku po stránce – svůj deník ve svůj pomník (…) Na rozdíl od všech ‚Prášilů‘ věděl, že deformuje, křivdí a ubližuje, a zhanobil, koho mohl,“ píše Horáková o Juráčkovi. A dodává, že se chce „pokusit Pavlovi porozumět, a tím pádem vyhostit ze vzpomínek na něj vše mysteriózní a iracionální, abych mohla prominout – a možná nejen jemu, ale i sobě, ony zrůdnosti, kterými jsme se čas od času častovali“. Ve jménu smíření a autoterapie se tedy bude dobírat pravdy tím, že bude číst a korigovat Juráčkův deník, doslova psát mezi jeho řádky, přičemž lživost jeho psaní bude dokazovat pravdivostí toho svého a spolehlivostí své paměti: „To, co jsem zažila, si pamatuji přesně, doslova a do písmene, protože se mi jak bolest, tak střetnutí s iracionalitou nebo momenty štěstí odjakživa, už do prvních vzpomínek třeba na školku v Kunraticích, kde jsme bydleli, vpalují do duše jako tetování do kůže.“ Oproti tomu Juráček podle Horákové ignoruje pravidla žánru, když zaměňuje literaturu za zpovědnici nebo za pranýř a „nestoudně doráží na slzné žlázy čtenářů, místo aby se pokusil o odstup od svého srdceryvného zoufalství“.

Pahýly pravdy

Jestli ovšem Horákové něco chybí, pak právě odstup. Může ho vůbec jako aktérka zobrazovaných „zrůdností“ a „iracionalit“ mít? Juráčka sice vidí jako umělce, ale soudí ho jako manželka. Její dialog s manželovými deníky tak působí spíše jako účtování (leckdy doslova – kdo za koho platil, kdo koho živil) a jako pokračování v partnerské rozepři. Prozíravě sice konstatuje, že „Pavlovým domovem byl jeho deník“, ale jí coby čtenářce zůstává naprostou cizí. Významová otevřenost, mnohost autorských subjektů, žánrové polohy i ironie jeho psaní jí unikají a vidí jen lživost. „Líčím pahýly pravdy, pravdu jsem psát neuměl, styděl jsem se za ni, cenzuroval jsem ji… Deník toho o mně příliš neřekne. Jak už jsem pravil, je to víc pomník než skládka paměti. Nejsem zde nahý, pokouším se zachovat důstojnost, někdy mlčením, někdy lhaním, někdy vynechanými slovy… Přes to všechno naivně doufám, že se o mně jednou bude mluvit dobře. Lžu tedy v deníku, abych k tomu přispěl,“ cituje například Horáková Juráčkův záznam, ale podstatu této deníkové lži nijak neproblematizuje.

„Nejbídnější ze všech potřeb – potřeba svěřovat se a zpovídat,“ čteme v jednom z klíčových literárních deníků moderní literatury, Pessoově Knize neklidu (1982, česky 1992). „Je to potřeba duše být vnější. Ano, zpovídej se, ale zpovídej se z toho, co necítíš. Ano, zbav svou duši tíže svých tajemství tím, že je řekneš; ale ještě dobře, že tajemství, které říkáš, jsi nikdy neřekl. Lži sám sobě, dřív než tu pravdu řekneš. Vyjádřit (se) znamená chybovat. Buď si vědom: vyjádřit nechť je pro tebe totéž co lhát.“ Diaristická autenticita, kterou Horáková přiznává například Kafkovi, se tedy nekryje s pravdivostí. A „totální upřímnost“, kterou v Juráčkově deníku vidí druzí (například Václav Havel), chce Horáková korigovat vlastním čtením. Přitom si však – stejně jako na mnoha dalších místech – protiřečí, když moderní deníky vylučuje z tradice augustinovského útěšného psaní, a přitom konstatuje, že se Juráčkovo „hořekování“ stalo „projekční plochou našich slabostí“, že čtenáři s ním „solidarizují“ a uleví se jim, když zjistí, že mají „lepší mravní profil“.

Volnost mravů

Novák hledá pravdu vědecky – prochází archivní materiály, zpovídá svědky, začíná od píky. Kunderovi se hojně a dlouhodobě věnuje česká i světová bohemistika, ale z Novákova životopisu máme pocit, že vše musí být teprve odhaleno. Když už se na literární historiky obrací, pak jen jako na pamětníky. Novák totiž sestavuje koláž „biografických hypotéz“, jimiž doplňuje absenci informací, a na základě výpovědí svědků (aniž je ovšem metodologicky poznamenán orální historií) pak rekonstruuje Kunderův život: „Žádné konkrétní zážitky Milana Kundery z války neznám, ale obecnou představu o tom, jakými zkušenostmi mladíky jeho věku vybavila, mi načrtli jeho spolužáci.“ Kunderovo studium na Filosofické fakultě Novák skládá ze vzpomínek literárního vědce Jiřího Rambouska, který tam studoval ve stejné době. Skoro to působí, jako by věřil, že vzpomínky mají univerzální, a tudíž zaměnitelnou povahu. O spolehlivosti svých zdrojů vůbec nepochybuje. Kunderova platonická gymnaziální láska vzpomíná, jak to v Milanovi před sedmdesáti lety „vřelo“. Jedinou informaci o Kunderově manželství získá Novák z rozhovoru s básníkem Karlem Šiktancem, který doslova tlumočí, co Kundera vyřkl asi tak před šedesáti lety: „Mám teď mladičkou Židovečku a všechno je dobrý, jenom na ni šíleně žárlím. Žárlím tak, až je mi to trapný. Ona se jde koupat a já vidím, jak se na ni chlapi dívají, a nejradši bych někoho zabil. Fakt úplnej trapas.“ Kundera se zřejmě tak vryl do vědomí svých vrstevníků, že jeho výroky zůstávají bezpečně zachované i ve vědomí devadesátníků.

Stěžejní pramen pro své biografické hypotézy však Novák nalézá přímo v Kunderově díle, čímž obrací tradiční směr životopisných výkladů. Namísto toho, aby sledoval, jak se život autora „zrcadlí“ v jeho tvorbě, čte dílo jako potvrzení biografických domněnek. Proto také jeho interpretace Kunderových textů většinou spočívá v identifikaci autentických předobrazů fikčních postav. Když například Novák neví (a také proč by to vědět měl?), jak probíhalo Kunderovo setkání s druhou ženou, rekonstruuje tuto událost na základě románové situace, o níž předpokládá, že ji „traktuje“. Pravdu ale mohou potvrdit pouze dokumenty a těmi nejdůvěryhodnějšími a nejdůvěrnějšími, o jejichž spolehlivosti a autenticitě Novák nepochybuje, jsou zprávy StB. Proti Kunderovu „zametání stop“ a „účelovým mystifikacím“ tak stojí pravdivost policejních zpráv. Protokoly o vloupání do Kunderova bytu dokonce v Novákovi „rozbuší srdce amatérského historika“, protože pocítí naději, že by ve fotodokumentaci mohl objevit nezveřejněné rukopisy. Nevlamuje se Novák do spisovatelova soukromí podobně jako estébáci, když nás díky policejní všetečnosti zpravuje i o tom, jaké léky s manželkou užívali nebo kolik peněz měli na vkladních knížkách?

Autoři života

Kauzální nit oběma „rekonstrukcím paměti“ poskytuje psychoanalytický výklad. Horáková analyzuje (na základě značně torzovitých informací a domněnek) Juráčkovo dětství a dochází přitom například k poznání, že „z chlapců, kteří nevyrostli po boku otce, se stávají nezodpovědní opilci, bezohlední nevěrníci a sebestřední nafoukanci, inklinující k depresím a násilnostem“. Horáková tedy spoléhá na svůj analytický talent při pozorování druhých, kdežto Novák má k ruce dalšího z pamětníků, sexuologa, klinického psychologa a Kunderova někdejšího důvěrníka Iva Pondělíčka, který „byl hrdý na autenticitu a přesnost svých vzpomínek a postřehů“. Prozradí dokonce, že Kunderova osobnost inspirovala jeho vědecké psaní, a svou odborností podpoří portrét Kundery jako váhavce, misogyna a egomaniaka. Těžko říct, zda zprávu o Kunderově latentní homosexualitě, voyeurismu a pomalých spermiích předává jako terapeut nebo bývalý kumpán. Každopádně ze životopisné studie se stává v lepším případě diagnóza, v horším bulvární žvanění, na čemž nic nezmění ani množství poznámek pod čarou a závěrečný rejstřík. A k podobnému výsledku směřuje i Horáková, když popisuje „disidentskou volnost mravů“ a vypočítává při tom, kdo spal s čí manželkou nebo opustil matku svých dětí.

Tam, kde nelze psychoanalyzovat na základě patologických projevů, nastoupí kontrastní analogie. Portréty „těch druhých“ přitom v obou případech patří k literárně nejzajímavějším pasážím, ačkoli argumentačně velmi problematickým (nebo promarněným). Horáková v hutné zkratce, často skvěle pointované, vytváří karikatury Juráčkových známých a přátel, hlavně těch, kterým v deníku údajně křivdil. Ale místo toho, aby Juráčka usvědčovala z krutosti, v podstatě pokračuje v pranýřování: Miloš Forman je slavomam, Pavel Landovský machistický hulvát, Ivan Sviták misogynní erotoman, Věru Chytilovou zajímá jen nakupování a nechá si zaplatit sekačku na trávu a tak dále. Juráčkův život pak Horáková nahlíží v kontrastu s „blonďatým princem“ Václavem Havlem a především v konfrontaci s vlastní „kinderstube“. Sama sebe definuje jako ctnostnou, věrnou, pracovitou a uměřenou – její neustálé pucování a dělnost působí však minimálně stejně otravně jako manželova lenost. Novák zase do svého životopisného eposu vkládá epizodické portréty vybraných umělců či Kunderových současníků, přičemž některé z nich by mohly dobře fungovat jako samostatné mikrohistorické eseje (například osud rodiny Haasových). Jejich role ale spočívá v něčem jiném – poskytují pozadí pro diagnózu nebo obžalobu Milana Kundery. Memento poskládané z osudů Julia Fučíka, Jana Zahradníčka, Guillauma Apollinaira či Vítězslava Nezvala konstruuje Novák především jako určitý morální a autorský typ, vůči jehož hrdinství se Kundera musí nutně jevit jako antihrdina a lhář. Oni patří ke skutečným „autorům života“ – podle Nováka píší „z břicha“, na základě „hukotu“, jejich tvorbu definuje především jejich osobní utrpení, bolest a strádání, osud obětního beránka.

Novák v podstatě jiný autorský typ ani nezná. Píše tak samozřejmě i Kundera – jen se v jeho případě na rozdíl od „opravdových“ autorů jedná o život žitý v pohodlí a konformitě: „Kunderova empirie není nijak široká; je jediným synem učitelky a hudebního pedagoga a jeho jediným zaměstnáním byla výuka literatury na vysokých školách. Proto není divu, že jeho základní přístup k psaní je výklad, že nejraději promlouvá autoritativně, svrchu dolů, z katedry.“ Novákovi však chybí literárněkritické či teoretické myšlení potřebné k tomu, aby s tímto postřehem mohl dál pracovat. Jeho interpretace Kunderových textů se v zásadě odehrává pouze v kategorii libosti a nelibostí, obdivu či iritace, přičemž jediným pojmenovaným kritériem je jazyková odlišenost postav. Přitom v okamžiku, kdy Novák ztratí prokurátorskou bdělost a rezignuje na sběr stop, dokáže vykouzlit působivé povídkové črty. Například když vypráví, jak navštívil v domově důchodců někdejší žákyni Kunderova otce, skvěle vystihne marnost a klamavost paměti. Otázku po hodnotě jiných svědectví si ale nepoloží. Stejně tak analogie s Juliem Fučíkem, jemuž Kundera věnoval básnickou sbírku, by mohla vést nikoli k porovnávání míry životního utrpení, ale k problému mytizace. Používá například Kundera podobné strategie mýtotvorby a mystifikace jako Fučík v Reportáži psané na oprátce? Hraje s mocí tutéž „hru“ jako Fučík? Je až s podivem, jak empaticky Novák líčí lidskou vanitas při rozhovoru s onou žákyní a jak žalostně se mu jí nedostává v závěrečné scéně, kdy musí Kunderu ještě naposled zesměšnit jako vetchého starce tyranizovaného hysterickou manželkou. Mimochodem, jestli v něčem Novák s Kunderou drží basu, tak v univerzálním misogynství. I ztělesnění Novákovy představy o hrdinství, agent Dvořáček (viz slavná „udavačská kauza“), musí dělat doma před manželkou „po každé výplatě stojku“.

Když Viktorky promluví

Horáková se vpisuje do řádek Juráčkových deníků, dopisů a vzkazů – do bezmála pětisetstránkového textu jí nabobtnal původně zamýšlený doslov k Juráčkovým deníkům. Podobně se do deníků svého mrtvého manžela vkrádá vypravěčka v milostném románu maďarského spisovatele Pála Závady Jadvižin polštář (1997, česky 2002). Obhajuje se a žaluje současně, ale na klíčovou otázku, kdo koho vlastně miloval, neodpoví. Závadův palimpsest fiktivních deníkových zápisů totiž zůstává milostným jazykem, jak jej charakterizoval Roland Barthes ve Fragmentech milostného diskursu (1977, česky 2007), promluvou někoho, „kdo mluví uvnitř sebe sama, milostně, tváří v tvář druhému, který mlčí“. Horáková ale promlouvá, aby „pochopila, jak fungují ony ženy, které – jako já – daly košem ušlechtilým nápadníkům a vydaly se všanc svým ‚škůdcům‘ (…) Jde mi o to pojmenovat, co dosud existovalo vně slov.“ Rámcová narativní situa­ce (i sám titul) však ve skutečnosti vsazují „pravdivý“ milostný příběh do pohádkové idyly – na začátku Pavel do Danina bytu „přicválá jako princ na bělouši“, krvácí a potřebuje náplast, okouzlená Daňa poté několik dní „hypnotizuje telefon“ a ještě v závěru své knihy konstatuje: „Dodnes se mi o něm zdá.“

Podobně jako Novák si i Horáková pomáhá paralelními postavami, s nimiž pracuje jako s archetypy. Na základě nich konstruuje univerzální milostný příběh, v němž Pavel obsadil pozici černého myslivce a Franze Kafky, a ona se tudíž ztotožňuje s Viktorkou či Boženou Němcovou (která automaticky splývá se svou fikční postavou) a Milenou Jesenskou. Studie femininní lásky a žen, co naletěly pokušitelům a citovým nedonošencům, však tone v banalitách a klišé: „Emancipace je nádherná, svůdná utopie jako kdysi komunismus se svou tezí o rovnosti a rovnoprávnosti všech. Zda je ve světě vezdejším uskutečnitelná, pochybuji. Už proto, že ti nejžádoucnější ze všech chlapů, oni princové, kteří holčičky rusalky zachrání před macechou, drakem a čarodějem, jsou bytostní čili ‚nenapravitelní‘ mačové. A naše milované pohádky – Popelku, Krásku a zvíře, Sněhurku ani Šípkovou Růženku – už nikdo nepřepíše.“ Když čteme, jak se Horáková coby mluvčí žen zotročených vášní pokouší dát hlas těm, co byly uhranuty láskou, a učitelsky dovysvětlit i tu nejposlednější motivaci a kauzalitu, chápeme, proč Viktorka nebo Milena musí být němé.

Pokárat a poučit

I to, za co Horákovou recenzenti chválí nejvíce, tedy nahlédnutí normalizační neoficiální kultury i jha exulantství z ženské perspektivy, nakonec působí jako vyprávění z magazínu pro ženy, jako výchovná moralita: disidenti svou promiskuitu „mylně pojímají jako jedinou myslitelnou formu existenciální svobody v podmínkách totality“. Skutečnými hrdinkami jsou statečné, podváděné a mlčící manželky (Olga Havlová, Madla Vaculíková – a ovšem také autorka sama, jak říká prostá logika všudypřítomné analogie), které „jako hradní paní brání rodinná sídla v době obležení“. Jakožto bývalá redaktorka samizdatové edice sice Horáková konstatuje, že literatura byla nástrojem, „který mohl demaskovat politický režim“, ale sama ji důsledně interpretuje nikoli esteticky, nýbrž eticky a psychoanalyticky, aby to zapadalo do její genderově stereotypní pohádky. Vaculíkův Český snář (1990) čte jako „pradávný chlapský sen o světě, v němž se to hemží svolnými milenkami, trpělivými, spolehlivými manželkami a nadrženými pannami“. Juráček, Havel i Vaculík zkrátka literaturu „zneužívají, neboť ji zaměňují za zpovědnici, což jim umožňuje bagatelizovat hříchy jejích protagonistů a omlouvat své vlastní… Věřili, že se prostřednictvím svých textů očistí, že i jejich nevěry jsou obdařeny jakýmsi nadosobním, hlubším smyslem a že jim posléze bude odpuštěno jak jejich milenkami a manželkami, tak shůry. Jejich krédo ‚dílo světí nevěru‘ bylo tak neotřesitelné, že do svých ‚nevěr‘ ochotně investovali čas, nervy, důmyslnost i finance – ale i city?“

Interpretují­-li Horáková a Novák literární díla, ocitají se v situaci zřejmě nejslavnějšího literárního životopisce – Maxe Broda, autora konvenčních historických románů, který chce vyložit dílo Franze Kafky. Pravděpodobně nic z toho, co Jan Novák objevil (ať už se jedná o potvrzení Kunderova autorství několika divadelních a rozhlasových her nebo o zjištění, že propadl astrologii a rozhodoval se podle siderického kyvadla), nezmění dosavadní výklady Kunderova díla. Můžeme se kochat tím, s jakou groteskností Novák popsal sjezdy československých spisovatelů, ale žádné zásadní odhalení (faktografické ani interpretační), co se týče charakteru „českého života a doby“, jeho kniha nepřináší.

Nesnesitelnost a zbytečnost obou portrétů ale nevyplývá ani z bulvární skandalizace, ani z banality činící z jedinečného univerzální – vždyť knihu O Pavlovi nakonec přece jen lze číst jako milostný román, který potvrzuje Pessoovo tvrzení, že „všechny milostné dopisy jsou směšné. Nebyly by to milostné dopisy, kdyby nebyly směšné.“ Nesnesitelná je především potřeba onoho zvnějšnění slov, umanutá víra v to, že sebemenší detail a marginálie lidského života se dá vysvětlit a musí mít význam a souvislost, že druhému můžu absolutně porozumět, a především, že jako životopisec musím neustále soudit. Textem Horákové se jako refrén line věta „takže ještě jednou“ – sebezpyt milující ženy se v tu chvílí stává učitelským kázáním a káráním nepozorného čtenáře.

„Moje duše je skrytý orchestr; nevím, jakými nástroji – smyčci a harfami, tympány a bubny – ve mně zvučí a hučí. Znám se jen jako symfonii,“ napsal také Fernando Pessoa. Biografické vyprávění na způsob Horákové či Nováka však z lidského života činí otravnou odrhovačku.