Potřeba duše být vnější

Zápas o pravdu v životopisných odrhovačkách

V čem se podobají autorské přístupy Dani Horákové píšící o Pavlu Juráčkovi a Jana Nováka píšícím o Milanu Kunderovi? Literární kvality i bulvarizační přístup obou knih jsou diskutabilní. Kritický i čtenářský zájem, který vyvolaly, ale obrací pozornost k otázce, v čem spočívá obliba biografických žánrů.

„Mým oborem je lidské soukromí, zadní vchody, čas po pracovní době a stehy na slavnostních uniformách… Jakkoli to zní nelichotivě, můj způsob se spíše podobá pomluvám, které umím dovádět k dokonalosti. Jsou lidé, kteří dokážou cokoli oslavit, já na rozdíl od nich mám schopnost cokoli pomluvit. Možná je to smutné a politováníhodné, avšak já si svůj talent nevybral a musím počítat s tím, co mi bylo dáno. Cítím proto se šašky. Rozumím jim,“ zapsal si 16. srpna 1966 do deníku režisér Pavel Juráček. Do Juráčkových „zadních vchodů“ se rozhodla vloupat Daňa Horáková v knize s lakonickým a návodným názvem O Pavlovi (2020; recenze v A2 č. 15/2020), která však podle autorky nemá být Juráčkovou biografií. Někdejší manželka spíše účtuje s jeho šaškárnami a poměřuje se s ním ve schopnosti „pomlouvat“. Do podobné pitvy soukromí se s toutéž absencí „soucitu se šašky“ pustil Jan Novák v inventuře životaběhu Milana Kundery, která vyšla pod názvem Kundera. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky