Kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější - literární zápisník

Brazilský spisovatel Machado de Assis sice zemřel před více než sto lety, naplňuje však velmi dobře maximu, podle níž se za literárního klasika považuje autor, který si uchovává schopnost klást nám otázky. Do povědomí vzdělanců z mimobrazilského světa Machado výrazněji pronikl v souvislosti s tzv. latinskoamerickým boomem. Především v Posmrtných pamětích Bráse Cubase (1881, česky 1996) a pár desítkách povídek kritika rozpoznala originální autorský hlas, který důrazem na antiiluzivní postupy a zálibou v nespolehlivých vypravěčích souzněl s nastupujícím postmodernismem. Ve Spojených státech o něm psala Susan Sontagová, Allen Gins­berg ho prohlásil za „druhého Kafku“, ­Philip Roth ho srovnával s Beckettem a Harold ­Bloom ho zařadil mezi sto nejvýznamnějších autorů vůbec. Nový anglický překlad Posmrtných pamětí, který letos vyšel v Penguin Classics, byl rozebrán během jediného dne a New Yorker při té příležitosti přetiskl část předmluvy Davea Eggerse pod titulkem „Znovuobjevení jedné z nejvtipnějších knih všech dob“.

Dysforická doba ovšem souzní i s Machadovou skepsí k možnostem nápravy člověka v tom, co ho činí člověkem. Jedním z Machadových vynálezů, které se v Lipovetského „éře prázdnoty“ nadmíru hodí, je „nástin teorie lidské duše“. Tu v povídce Zrcadlo zformuloval jeden z Machadových sžíravých vypravěčů jménem Jacobina. Podle něho má každý lidský tvor nikoli jednu, nýbrž rovnou dvě duše: „jednu, která se dívá zevnitř ven, a druhou, která se dívá zvenčí dovnitř.“ Jacobina tento jev předvádí na případu z vlastního života, kdy se jako provinční mladík stal poručíkem prestižní Národní gardy. Díky uniformě a novému postavení se těšil tak velkému obdivu, že když dílem okolností na několik dní osaměl ve venkovském domě, začaly se rozplývat nejen pevné kontury jeho identity, ale i jeho obraz v zrcadle. Zoufalý mladík nakonec nalezl řešení: každý den si na pár hodin oblékl uniformu a posadil se v ní před zrcadlo. V něm znovu nalezl celistvý sebeobraz a spolu s ním i ztracený vnitřní klid. „Poručík vystrnadil člověka,“ komentuje to ze zpětné perspektivy Jacobina.

Pro naši existenci tak v jeho pojetí není nutný jen život vnitřní, ale i ten, který vedeme jakoby před publikem. Machadovský axiom, podle něhož je člověk „metafyzicky řečeno pomeranč“, znamená, že k životu nepotřebujeme jen dužninu, ale také slupku. Se ztrátou jednoho zaniká i druhé. Ztráta obdivu může člověku přivodit smrt. Ztráta vnitřního života též.

Psychologové Machadův předpoklad, že pro vnitřně prázdnou, beztvarou osobnost hraje svět roli zrcadla, potvrdili: díváme se na druhé, abychom v jejich očích zahlédli svůj vlastní význam. Americký sociolog Christopher Lasch ale koncem sedmdesátých let postřehl, že narcismus přestává být rysem individuálním a stává se rysem kulturním. Některé znaky civilizace, k níž patříme, jako je strach ze stáří a smrti, hrůza z konkurence či úpadek hravého ducha, přirozený narcismus posilují.

Když jsem se kdysi rozhodovala odborně se věnovat literatuře, měla jsem dojem, že se tak na rozdíl od takových tlumočníků vyhnu nutnosti kdekoli se předvádět. V těch dobách se akademik mohl zhlížet leda ve zracích nepočetných studentů a jeden můj starší kolega sníval o tom, že jeho lingvistická přednáška bude jednou tak strhující, že si, jak říkával, „studentky roztrhnou halenku“. Netřeba říkat, že naplano.

Tváří v tvář narcistním vymoženostem dnešního akademického světa by ovšem Machado nad ordinérností zrcadla zaplakal. Nedávno jsem se účastnila mezinárodního webináře, totiž „živé formy online komunikace, která probíhá prostřednictvím internetu pouze přes webový prohlížeč“ (Wikipedie). V praxi to z mého pohledu vypadá tak, že na obrazovce vidím to, co vidí účastníci, ale zatímco oni vidí někoho jiného – mě, já vidím místo druhých lidí sebe. Představuji problém, který jsem se poctivě pokusila promyslet, a podle instrukcí se dívám do notebookové kamery, protože někde za ní tuším nějakého posluchače (je tam doopravdy? neblamuji se?), na monitoru jsem ale pořád já. Mám se na sebe usmát? Spiklenecky mrknout? Přikývnout na souhlas? Bude na to sebepovzbuzování nějaký manuál?

Na malých obrázcích, které lemují mou mluvící hlavu, se pak jako podružné výjevy ze života světce vyvedeného na hlavním obraze rýsují ostatní účastníci příslušného panelu. Před zraky posluchačů je skrývá můj obličej, takže si poklidně upravují vlasy, chodí si pro vodu, malují si rty nebo aspoň urovnávají límeček. Historici žurnalistiky tvrdí, že někdy na přelomu padesátých a šedesátých let nastal zlomový okamžik, kdy novináři začínali psát reportáže ze zákulisí významných událostí: V.I.P. záchodky při korunovaci královny Alžběty, nemocniční chodba po atentátu na Kennedyho a tak dále. Do té doby tyto intimnosti nikomu nepřipadaly zajímavé, pozornost poutalo jeviště, nikoli zákulisí. Možná jsme svědky podobného zlomu v akademickém životě: přestaneme se zajímat o to, co říkáme, a začneme sledovat své interiéry, kočky přecházející před monitorem, rafinované nalíčení. Pak přednašeči vystrnadí lidi – plně naslouchající, debatující, přemýšlející. Přivodí pak kultuře ztráta dužniny smrt?

P. S. Podle instrukcí těch, co mě platí, si během své přednášky mám pořídit snímek obrazovky. Abych dokázala, že jsem tam fakticky byla.

Autorka je romanistka a překladatelka.