Světice, fešáci a šviháci

Ve dvou nových prózách nás Petr Borkovec zavádí do doby, kdy v louňovickém kostele pod Blaníkem úřadovala téměř blahořečená Marie Veselková a kdy společně s babičkou Toničkou střílel bažanty ze sklepního okénka. Oživuje tak záblesky vzpomínek a vykresluje obrazy všednodenních zázraků.

Jiřičky v rákosí

Bůh bydlí v louňovickém kostele a jeho faldy se tlačí do vitráží. Ale občanská záložna ve Vlašimi puklá sklíčka vždycky včas zaplatí.

Každou neděli – mezi přímluvami za záložnu – je Srdce Páně probodnuto železnou tyčí, která připomíná tyč na stahování nebetyčných rolet. Setník se s tou těžkou žerdí hmoždí v Ježíšově rouchu tak dlouho, až v záhybech konečně najde mezeru a zasekne. Napíchnuté srdce bije dál a tyč se promění ve strašnou oj, na níž setník dostrká Krista Pána na kopec. Tam se to dokončí. Na postranním oltáři, ve skále z červeného mramoru, zeje vchod do svaté hory, z něhož vychází před deseti lety ztracená děvečka a s kytičkou macešek se vrací do vesnice, kde ji nikdo nepoznává – uprostřed rynku se jí fialové macešky promění v hromádku zlata, ale dívka vzápětí padá mrtvá k zemi.

Na všech oltářích i pod nimi, na obětním stole, pod každým obrazem kvetou bílé chryzantémy. Váz je v kostele víc než hostií. Hotový květinářství, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky