Básníci jdou do sebe

Sedm hodnot české poezie uplynulých třiceti let

Po roce 1989 dostala česká poezie příležitost ukázat zprvu ještě vcelku širokému publiku, co všechno dokáže. Postupně se ale obecenstvo povážlivě zúžilo – a možná za tím nestojí jen vnější vlivy, ale i samotná básnická produkce, která jako by nereflektovaně tíhla ke stále stejným hodnotám.

Český občan, jenž byl literárně obdělán seznamy povinné četby a jenž si na své kulturnosti zakládá, obyčejně podle zděděného předpokladu souhlasí, že poezie je hodnotou sama o sobě. Tak ho to naučili a tak se s věcí spokojil. Po svém způsobu tomu odpovídají i žebříčky prodejnosti. Pokud se za posledních dvacet let v první desítce nejprodávanějších titulů „beletrie“ ocitla básnická kniha, šlo o výbor z díla klasika – ať už mrtvého (Gellner, Nezval, Bezruč) nebo živého (Žáček) – a byla to událost ojedinělá a jednorázová. Dlužno dodat, že Svaz českých knihkupců a nakladatelů do sekce „beletrie“ počítá vedle poezie a prózy také životopisy, paměti, rozhovory nebo reportáže české i zahraniční provenience. Čili poezie posvěcená časem, respektive školními osnovami, se ještě dnes – ale přesněji už včera – vzácně prodá v míře, která vybraný titul vynese mezi týdenní bestsellery. Vsadil bych se, že podíl na tom má sentiment těch, kteří se v …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky