Cílem je symbióza

S Jiřím Flaišmanem o kanonické České knižnici

Textologa a literárního historika jsme se ptali, jakým způsobem jsou voleny tituly prestižní edice, jejíž ambicí je přinášet čtenářům „díla české literatury od počátků po současnost“. Lze vůbec na kánon časem prověřených knih navázat výběrem z nedávné literární produkce?

Jste předsedou ediční rady České knižnice. S jakým pojetím kánonu tato edice pracuje?

Kánon je především pohyb. Je to permanentní společenská diskuse, neustálé utvrzování se o životnosti děl z minulosti a testování jejich účinku v přítomnosti. Je to nestabilní model, konstrukt, který se promítá do konkrétních realizací, jakými jsou mimo jiné i takové ediční řady, jakou je Česká knižnice. Ta přispívá – jistěže nedokonale – k prezentaci kánonu české literatury v její více než tisícileté tradici prostřednictvím svých omezených možností, ať už je to samotná forma edičního výkonu, konsenzuální volba titulů opírající se o několikastupňovou odbornou debatu, anebo zcela praktické produkční možnosti. Českou knižnici formují ve většině literární historici s různými specializacemi, proto je přirozeně i to, jak konkrétně naplnila ve svých dnes už sto šesti vydaných svazcích „zlatý fond“, v zajetí jejich literárněhistorického školení, které zavazuje a současně umožňuje …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky