Horská dráha bez konce

Druhý díl dějin 20. století od Iana Kershawa

Slavný britský historik Ian Kershaw se pokusil vytvořit syntézu dějin Evropy minulého století. Druhý svazek jeho díla, sledující události od roku 1950 až do roku 2017, se od předchozí knihy v mnohém odlišuje a na čtenáře může působit až didakticky suše. Přesto má kvality, jež dnes v historiografii často absentují.

Na sklonku loňského roku se na českém knižním trhu objevil druhý díl syntézy evropských dějin 20. století od Iana Kershawa, trefně nazvaný Na horské dráze (Roller­-­Coaster, 2018). Není snadné se téměř šesti stovkami stran probít k závěru, jakkoli pro dobrý dojem z knihy považuji za žádoucí přečíst ji od začátku do konce. Kershaw je jako historik obecně znám přitažlivým a čtivým stylem psaní. Většina znalých čtenářů nicméně asi raději sáhne po jiném jeho titulu – britský autor se celý svůj profesní život věnoval meziválečným dějinám a zvláště historii německého nacismu, zatímco v této knize vstupuje do období, jež sice takřka celé prožil (Kershaw za tři roky oslaví osmdesátku), odborně však stálo mimo jeho pozornost.

 

V kuloárech vrcholné politiky

Zatímco první díl Cesta do pekel a zpět (To Hell and Back, 2015, česky 2017) je svižným vyprávěním založeným na autorově hluboké a citlivé introspekci opřené o letitý výzkum, druhý díl působí spíše jako suchopárná příručka – alespoň na první pohled. Je sice zajímavé sledovat vývoj, při jehož popisu si Kershaw dává záležet, aby evokoval vlnění horské dráhy, zároveň však tradicionalistický způsob organizace témat působí poněkud fádně. Autor se až příliš důsledně drží dávného členění historiografie na politickou, hospodářskou, sociální a kulturní a s různou mírou vhledu dbá o to, aby všechny čtyři složky byly v díle zohledněny. Prioritou jsou mu však politické dějiny, následované těmi ekonomickými. Navíc je tento přístup obohacen o stejně neoriginální perspektivu Evropy rozdělené železnou oponou. Takový fundamentální faktor poválečných dějin jistě nelze pominout, nabízí se ale otázka, nakolik bylo v roce 2018, kdy vyšla původní anglická verze, přínosné tímto způsobem strukturovat celý výklad.

Ačkoli Kershaw nikdy nebyl „faktopiscem“ toho druhu, jakému se medievista Dušan Třeštík posmíval za snahu zachytit bez hlubšího promýšlení co nejvíce detailních jednotlivin, není zároveň ani autorem, který by se scholasticky pitval v abstraktních pojmech a pokoušel se konstruovat nějaká robustní teoretická schémata historického vývoje. V devadesátých letech, kdy Kershawova hvězda stoupala a stávala se z něj globální historická celebrita, byl jedním z nejlepších příkladů tehdy populárního trendu označovaného jako „personal turn“. Ten měl za cíl osvobodit dějepisectví od studia čtenářsky nezáživných společenských struktur, a naopak vrátit do centra pozornosti aktéra, aniž by však vyprávění sklouzlo do polohy pouhého zachycení jednotlivého života. Tuto fúzi strukturálních a individuálních dějin následně Kershaw osvědčil svou monumentální biografií Adolfa Hitlera. Oproti tomu do syntézy kontinentálních dějin v relativně dlouhém časovém období uvedený přístup příliš nepronikl – a ani by pro ni nebyl příliš vhodný.

Obyčejní aktéři autora zajímají jen minimálně. Jeho dějiny Evropy se odehrávají výhradně v kuloárech vrcholné politiky. Percepce reality běžnými občany je více reflektována jen na dvou místech. Za prvé (a to velmi zdařile) ve vztahu k jaderným zbraním a protiválečnému hnutí v padesátých a šedesátých letech. A za druhé (podstatně méně přesvědčivě) v souvislosti s migrační krizí v novém tisíciletí. Jinak se běžní lidé jen nahodile mihnou v příležitostně citovaných výzkumech veřejného mínění nebo díky agregátním údajům o masovém konzumu hmotných či kulturních statků. Na první pohled by se mohlo zdát, že Kershaw vytvořil jen rutinní přehledovou práci, založenou převážně na politických dějinách, která navíc často sklouzává až k jakémusi encyklopedickému přehledu.

 

Kontinuita problémů

Skepse by však neměla zastínit přitažlivé stránky Kershawovy syntézy. Osobně za největší přednost knihy považuji autorovu odvahu – mezi historiky neobvyklou – protáhnout naraci až do současnosti. Kniha totiž končí událostmi roku 2017! V současných debatách a politických konfliktech snadno zapomínáme na jejich původ a souvislosti, tkvící v mnohdy již velmi vzdálených událostech, rozhodnutích a procesech. A právě osvětlení hlubší kauzality a kontinuity mnoha dnešních problémů zkušeným historikem v delším časovém horizontu je v instantním bouření na sociálních sítích, kde se jen těžko dokážeme oprostit od momentálních nálad a prvoplánového ideologického směřování, nesmírně užitečné.

Kdo si dnes vzpomene, že u kořenů vysoce kontroverzní doktríny humanitárních intervencí, jež Západ během posledního čtvrtstoletí několikrát využil, bylo zahanbení „prvního světa“ nad neschopností zabránit masakrům (především muslimského obyvatelstva) během války v Bosně? Nutno přitom podo­tknout, že pro Kershawa platí rčení, že vysvětlit neznamená souhlasit či obhajovat. Obdobně citlivě dokáže ukázat v širších souvislostech například brexit, který se nám Středoevropanům na základě zpráv v našich médiích zdá jako bezmála iracionální případ národního sebepoškozování. Vezmeme­-li však v potaz raketový růst cen nemovitostí v Londýně během dvou posledních dekád či statistické údaje o počtu imigrantů v důsledku evropské integrace (jen počet Poláků, pro něž byla Velká Británie v novém tisíciletí oblíbenou cílovou zemí, vzrostl z 58 tisíc v roce 2001 na 676 tisíc o deset let později), stává se brexit přinejmenším srozumitelnou defenzivní reakcí části britské populace.

 

Budoucnost je otevřená

Sympatický je i zdrženlivý přístup k hodnotícím soudům a odstup, jakkoli autor sám musí být jako pamětník plný dojmů. Kershaw v úvodu příznačně uvádí své krédo, na něž mnozí autoři píšící o soudobých dějinách rádi zapomínají, a sice že „osobní anekdoty a historické hodnocení k sobě pokud možno nemají patřit“. Jeho osobní sympatie tak do textu proniknou jen výjimečně (třeba když píše o skandinávském společenském modelu, o němž však vzápětí poznamená, že s ohledem na kulturní a sociální specifika je těžko přenositelný).

A v neposlední řadě Kershaw zasluhuje ocenění za to, že nepodlehl svodu na základě svého hlubokého vhledu do nejnovějších dějin předpovídat budoucnost. Nejenže si je dobře vědom omylu historicismu, že se na základě poznání minulosti dá predikovat budoucnost, ale také uznává, že světodějný význam nemusí mít jen dlouhodobě působící struktury, nýbrž i obyčejné náhody. Jeho přístup dobře vystihuje jím citovaný výrok ze Shakespearovy Bouře: „Vše minulé je prologem.“ A Kershaw k tomu neopomene dodat: „Budoucnost je vždy otevřená. Dějiny nabízejí jenom nanejvýš nejasného průvodce po tom, co nelze předvídat.“

Autor je historik.

Ian Kershaw: Na horské dráze. Evropa v letech 1950–2017. Přeložili Daniela Orlando, Magdaléna Řezáčová a Pavel Vereš. Argo, Praha 2019, 588 stran.