Pokus o metaesej

Kritika proroků na levici

Žánr politického eseje se po roce 1989 úzce pojil především se jmény Karel Kosík, Václav Bělohradský, Jan Keller a Jan Stern. Všichni zmínění publikovali samostatné texty i esejistické knihy, které formovaly další generaci především levicově smýšlejících publicistů. V čem bylo jejich psaní nenahraditelné a v čem zasluhuje kritiku?

Patřím ke generaci, pro niž byla školou kritického myšlení na sklonku devadesátých let příloha Salon deníku Právo. Každý čtvrtek nás čekal průhled na taneční parket mistrů, kteří s nesmlouvavou pronikavostí a zároveň suverénním stylem podávali neutěšené diagnózy světa i různých představ o něm. Spíš jsme tušili, než věděli, že jsme svědky dalšího z údajně posledních vystoupení postavy, kterou Michel Foucault nazývá „univerzální intelektuál“: intelektuál v roli proroka, schopný odpovědět na základní otázky společnosti. Učili jsme se – a pak jsme porůznu zakopávali o to, co jsme se naučili. K některým myšlenkám jsme se vraceli, jindy nás překvapovali či zklamávali jejich autoři. Zpětně jsme si říkali, že jsme možná měli víc vnímat jejich kritiky, i když mluvili z pozic, které se nám zdály nesympatické nebo zcela nepřijatelné. Ne snad proto, abychom těmto kritikám, leckdy opravdu prostomyslným nebo zlobným, přitakali. Spíš proto, aby nás připravily na to, co nás …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky