Se sochařem Martinem Kubicou jsme mluvili o napětí mezi jeho uměleckou tvorbou a restaurátorskou prací, o jeho utopických návrzích na nové památníky a o přijímání současné sochařské produkce ostravskou veřejností.
Prošel jste školením Maria Kotrby a Jaroslava Koléška, tedy sochařů, které lze označit za tradiční ve smyslu užití a zpracování materiálu. Kde se ve vás vzal konceptuální přístup?
V prvé řadě se nepovažuji za ryze konceptuálního umělce a je pro mě vůbec těžké se nějak zařadit a přiklonit se k jednomu táboru. Vlastně se necítím ani jako ryzí sochař. Konceptuální přístup beru jako součást jakéhokoliv vyjádření, ať už jde o klasické médium nebo o složitější práci s více médii.
Živíte se jako restaurátor, ve vaší tvorbě ale nalezneme prvky destrukce a invazivního narušování sochy. Má to nějakou souvislost?
Ano, souvislost tam nějaká je, ale neberu ji jako samozřejmost. Když se mi ty dva světy začnou propojovat, snažím se nesklouzávat k nějakému kalkulu a neprofitovat na časem prověřených věcech. Destrukce se v mé tvorbě začala objevovat bezprostředně po škole, kdy jsem pořádně nevěděl, co se sebou, svými věcmi a vůbec s tím množstvím volného času. Byla potřeba pracovat na nových věcech, dále je zkoumat a hlavně zkoumat vztah mezi nimi a okolním světem. K těm prvotním destrukcím mě dohnalo právě zkoumání soch a sochařských principů v objektech nebo situacích kolem nás, které mění svůj – ať už hmotný nebo nehmotný – tvar každou vteřinu. Destrukce byla jednou z možností, jak nahlížet na pomíjivost, která je oproti trvanlivosti, chápané jako samozřejmost, mnohdy daleko zajímavější. Nepovažuji totiž destrukci nebo transformaci jen za cosi negativního, ale i za prostor pro další vývoj, za jinou cestu. Chápu ji jako možnost vystoupit ze své komfortní zóny.
Napadá vás, že byste mohl sochy, které restaurujete, nějak autorsky nastavit?
V podstatě každý restaurátorský přístup je do jisté míry autorské nastavování. Už od počátku péče o danou památku je to konflikt restaurátorova ega, potřeby zadavatele, místa a onoho „hýčkaného“ objektu. V poslední době se začínám přistihovat, že čím dál víc přemýšlím nad smyslem samotného udržování a zachovávání soch – a uměleckých komodit obecně – a také nad tím, že mnohdy uplynulý čas, místo nebo třeba naše soužití s daným objektem udělá více než sebelepší restaurátorský, potažmo umělecký zásah. A to je asi i důvod, proč mám občas tendenci přistupovat ke svým věcem destruktivně. Na druhou stranu musím přiznat, že zmíněná invazivnost i práce s časem prověřenou věcí jsou lákavé. Ale beru to spíše jako inspiraci. Snažím se být v těchto věcech opatrný, nechci si s toho udělat hlavní téma.
Na pražském festivalu M3 jste v parku vystavěl bariéry z mobilních plotových dílců, které oplocovaly třeba boží muka. Co byste k této instalaci řekl?
Tématem výstavy byl Biotop a moje dílo pro tuto výstavu se jmenovalo Místa nejisté utopie. Jednalo se o devět uzavřených „ostrovů“, které park a částečně i jeho mobiliář rozdělovaly na zóny. Byly to zóny „bez nás“, ale v naší bezprostřední blízkosti. Zajímal mě přitom hlavně časový průběh – co se bude v daných místech dít, jak na ně bude působit místní uměle vytvořená krajina a naše přítomnost. Zdalipak třeba v těchto místech nevznikne zóna, kterou ona uměle vytvořená krajina pohltí a stane se z ní jakýsi novodobý prostor pro budoucí prales. Samozřejmě to byla utopie – ve své tvorbě s ní rád pracuji. Tento projekt jsem vnímal jako sochu, která se mění s časem a daným místem. Vlastně i samotný park, kde projekt vznikal, pro mě byl sochou. Mobilní oplocení bylo pouze nástrojem užitým pro vymezení a rozdělení hmoty parku a předefinování jejích hranic.
Ve svých instalacích rád pracujete s divákem. Jakých forem „manipulace“ vaše práce nabývá?
Divák je velice důležitou součástí mých projektů. Po zkušenosti ze studia klasického sochařství jsem vlastně vyměnil sochařskou práci s hmotou za práci s divákem. Divák je mnohem vděčnější než nějaký hliněný panák… V posledních letech se nicméně přistihuji, že mě zajímá i opak, totiž nechat soše intimní prostor bez diváka, prostor pro odpočinek od neustálého přemýšlení nad její existencí nebo od neustálého zdokonalování jejího tvaru, a víc se zaměřit na hledání a navrhování ideálního diváka.
V soutěžních návrzích pietních objektů ve veřejném prostoru pracujete s utilitárními materiály a předměty, jako jsou zvlněný plech či přepravní kontejner. Je na tyto trashové koncepce veřejnost připravena?
Snažím se do soutěžních návrhů vkládat svůj úhel pohledu na to, jak by mohl vypadat památník v dnešní době. Nenazval bych to „trashem“, používám sice utilitární materiály, ale pracuji s nimi kultivovaně. Vlastně ani moc nerecykluji. Ne že bych chtěl plýtvat a zamořovat planetu, spíše se snažím najít určitý balanc, aby v daném díle zůstalo napětí. Česká společnost na tyto sochy pořád připravená není, ale pokud bude člověk dělat ústupky, nikdy se to nikam neposune. Vůbec mi nevadí, když projekt pro soutěž zůstane jenom v návrhu. Může to být pouze forma utopie a třeba časem zjistím, že to byly nesmysly, plýtvání energie, a budu rád, že realizace neproběhla. Dokud mám sílu jít tímto směrem, chci být nekompromisní.
V Ostravě probíhá od roku 2011 festival Kukačka, který osazuje veřejný prostor různými formami současného umění. Nemyslíte si ale, že jeho dosah končí u insiderské umělecké komunity?
Není to insiderská záležitost, i když to tak navenek vypadá. Myslím si, že promlouvá k ostravskému prostředí, přestože většinová společnost nepřijímá takové věci pozitivně. Je to projekt, který pracuje s lidmi a nesoustředí se jen na klasickou sochu nebo na konceptuální umění. Domnívám se, že ovlivňuje i ty, kteří o vystavených dílech nepřemýšlejí jako o umění. Možná v nich často vyvolají negativní reakci, ale něco v nich zůstane – základ pro nějaký dialog, nějaká otázka, a to je důležité. Podle mě je Kukačka jedním z mála festivalů u nás, který má vliv na širší veřejnost.
Jaký smysl má z vašeho pohledu sochařství pro současnou společnost?
Tuto otázku si pokládám dnes a denně, když na něčem pracuji. Sochařství je náročná disciplína, a to jak časově, tak i prostorově, materiálně a hlavně ekologicky. Zároveň společnost většinově přijímá jenom ta „správná“ díla prověřená časem. Možná i proto mě více zajímá pomíjivost a dialog umění s námi a se světem, který obýváme, než trvanlivost piedestalů.
Martin Kubica (nar. 1987) pochází z Ostravy. Vystudoval sochařství u Maria Kotrby a Jaroslava Koléška na Fakultě umění Ostravské univerzity. Živí se jako restaurátor. Ve své volné tvorbě však spíše než s klasickou figurální sochou pracuje s divákem, prostorem a časem.