Četba první oficiálně vydané básnické sbírky Emila Juliše Progresivní nepohoda z roku 1965 se podobá závratnému bloudění městem. Je k poledni a člověk se ubírá ulicemi. Vyrazil ráno, chtěl tu něco důležitého vyřídit, ale od rána se zaplétá do situací, které jej zdárnému vyřízení vzdalují. Přebíhá cesty, prochází průchody, něco si myslí a hledá důvody, které ho přivedly sem a pak zase tam. Něco cítí, mluví s lidmi. Uvědomuje si, že má úkol. Všímá si němých tváří kolemjdoucích a detailů na fasádách, všechno mu něco připomíná. A musí pořád vzpomínat, jak to bylo tenkrát a proč právě tenkrát. Mluví s lidmi. Uvažuje, co měl dělat jinak. Nechává se otravovat slovy, která se kdovíodkud vyplavila. Má samozřejmě své názory a ty se v překotném postupu městem hlásí o slovo. Zatímco se jimi obírá, pokouší se něco posvačit, má přece úkol. Cítí, že valnou většinu toho, co se událo, nikomu nevysvětlí. Ten úkol mu nebezpečně splývá s úkolem jeho života. Člověk bloudí ulicemi proto, že město je účelně rozvrženým prostorem.
Taková četba si žádá výkladový rámec, který přiměje verše vydat svůj smysl. A právě ten Juliš potlačuje. Není zlomyslný, není bezradný, chce, abychom si uvědomili meze a možnosti rozumění. Modeluje obraz skutečnosti – syntakticky plynulý, ale významově přetržitý proud dění, který se skutečnosti podobá její strukturou v okamžiku vnímání, kdy rozumění teprve vzniká. Juliš staví báseň z několika básnických textů, které podle určitého algoritmu prolíná. Permutuje, montuje, variuje, dává vzniknout významovým souvislostem napříč výpovědí. Totéž slovo užívá v různých syntagmatech, jeho význam patří jednou sem, jindy zase tam. Čtenáře taková poezie uvádí do téhož stavu, jaký zažívá, když se snaží rozumět kursu událostí určité chvíle. Nebo když v náhlém prozření obzírá horizont svého života, teď a tady, uprostřed veškerých nejistot, a zoufale se snaží pro daný okamžik vyrovnat účet. Jenomže ani život, který je představou neustále odtékajícího celku, zjevný výkladový rámec neposkytuje. Juliš tak názorně demonstruje, že „to, co lze/ pojmenovat, je navždy vyřazeno/ ze života básně“. A není to konečně paradox? Sbírka napsaná s využitím racionálních postupů systematického organizování textu vyvolává nesmírně živý obraz skutečnosti. Báseň jako zrcadlo doby aneb Julišova cesta experimentem za novým realismem.
Město v Progresivní nepohodě je prostorem mýtů, ale tyto mýty, ať sebeupřímněji prožívané, nepřinášejí kýžené smíření, jako je přináší tragédie, která osud vyhotovuje a završuje, která životy lidí vytrhává z proudu času a říká tak a tak – tak a onak. Město je nevyhnutelnou kulisou nových mýtů, kterým nerozumíme, ačkoli je žijeme a žít musíme. Tempo Julišovy výpovědi je závratné, ztrácí, přetrhává významové vazby, ale je básníkově zkušenosti právo. Proud básně se zadrhává jako řeč toho, kdo stále opakuje východisko myšlenky, kterou není s to vyslovit. Zase jednou básník vyjádřil dobovou skutečnost, která hledala svůj smysl, neustále se předbíhajíc.
Emil Juliš: Progresivní nepohoda. Mladá fronta, Praha 1965, 72 stran.